MacArthur

  Seriál velkofilmů zatím uzavřen filmem o vrchním spojeneckém veliteli 2. světové války v pacifické oblasti a další prvořadé americké vojenské a nakonec i politické osobnosti.

     Tentokrát v titulní roli jeden z největších amerických filmových herců 20. století, ne-li ten úplně největší Gregory Peck (1916-2003).

  Předem mé eseje jen stručné nastínění generálova postavení v rámci ozbrojených sil USA a dalších spojenců, jimiž byli Britové, operující z Indie, Číňané (takzvaní nacionalisté pod vedením legálního prezidenta Čankajška) a zbytky Nizozemců vytlačených z Indonésie. Při eseji o nejslavnějším americkém veliteli v severoafrickém a evropském tažení Pattonovi jsme viděli, že ten dosáhl jen na pozici velitele 3. armády USA a měl nad sebou ještě dva nadřízené, Bradleyho jako vrchního velitele pozemních sil a Eisenhowera jako spojeneckého vrchního velitele. Byl tedy až třetí v řadě.

   To MacArthur zaujímal na pacifickém válčišti pozici odpovídající Eisenhowerově a vlastně už byl 4 roky ve výslužbě, avšak díky hrozící válce reaktivován a povolán do služby jako dřívější velitel na Filipínách, náčelník štábu americké armády a emeritní ředitel vojenské akademie ve West Pointu po Velké válce.

   V Pacifiku a jihovýchodní Asii byla vlastně čtyři válčiště. Nejstarší byla čínská fronta od 1937 (když nepočítáme japonské odříznutí Mandžuska), poté bojiště v Barmě a na indických hranicích a pak dva americké prostory s rozdílnými veliteli, jeden povětšinou námořní směrem na střed západního Pacifiku čítaje mnohé námořní bitvy, které nakonec vedly k takovému potlačení sil a možností japonského námořnictva, až prakticky přestalo jako významná síla existovat, přes např. Mariany a Iwojimu zakončený v předsíni Japonska na Okinawě.  Zde byla doména Nimitzova, zatímco náš hrdina postupoval přes Guadalcanal, Novou Guineu až na Filipíny, aby si nakonec vychutnal okamžik největšího triumfu, když na Nimitzově vlajkové lodi Missouri přijal kapitulaci Japonska.

   Ono se to obtížně dělilo, neb bez součinnosti s námořnictvem by MacArthur nic nedokázal. Začalo to už na Guadalcanalu. Nejzářivějším příkladem bylo vylodění na filipínském ostrově Leyte, kde se Japonci majíce stále ještě obrovskou námořní sílu naposledy vzepjali k útoku na vyloďující se Američany a jejich námořní podporu. Nebýt mnoha chyb a nerozhodnosti a smůly, bůhvíjak by to tehdy dopadlo. To je však jiná písnička.

   Slavné je tehdejší vystoupení MacArthurovo z vyloďovacího plavidla a spolu s filipínským prezidentem přebrodění těch asi 50 zbývajících metrů ukončené projevem „Vrátil jsem se!“ Tím navázal na slib vyslovený v den, kdy jej prezident stáhl z beznadějné mise na Filipínách při japonském útoku počátkem roku 1942, kdy náš film začíná. Pochopitelně to stažení nesl úkorně, neb byl statečný a věrný velitel, který věřil, že má nést se svými vojáky i to těžké. Kdyby tehdy neuposlechl, možná by tu kapitulaci Japonska podepisoval někdo jiný a někdo jiný také pak spravoval zemi poraženého nepřítele a velel v Koreji.

   A bůhví jestli by se šlo přes Filipíny, které si vyvzdoroval jako svou srdeční záležitost na vrcholné poradě za účasti prezidenta, Nimitze i velitele námořnictva. On tehdy Nimitz navrhoval nejprve zaútočit na Taiwan a Filipíny zanechat za sebou. MacArthur však vytáhl vedle vojenských i politické argumenty, kdy Filipínci snášeli okupaci těžce a věřili, že je v tom Američané nenechají. V té argumentaci bych s Mac Arthurem souhlasil.

   Možná málo byla ve filmu zdůrazněna politická a organizační šikovnost v pozici okupačního správce Japonska, kdy bez násilných prostředků dosáhl toho, že se sami Japonci vzdali ozbrojené moci (dodnes mají jen obranné síly) a přijali ústavu dle amerického střihu. Dlouhá desetiletí japonských dějin od války dodnes svědčí jednoznačně o tom, že základy dobře položeny a z Japonska dnes hlediska objemu třetí ekonomika světa a stát slušný a spolehlivý.

   Rovněž pozdější vrchní velení sil OSN v korejské válce soustředěno na mistrovsky a bleskurychle naplánované a provedené vylodění v zádech severokorejského agresora u Inčchonu a neslavný konec, kdy už prezident Truman dále nesnesl soustavné nerespektování autority prezidenta a veřejné vyjadřování názorů neslučitelných s politikou vrchního velitele.

   Už nikdo dnes nezjistí, co by se stalo, kdyby proti čínským silám, které se do války zapojily, když Stalin ponoukal Maa, aby zasáhl, slibuje mu podporu, použity omezeně a lokálně jaderné zbraně. Vezměme v úvahu, že tehdy ještě nebyly žádné mezikontinentální rakety a jaderné ponorky, jen letadla jako nosiče). Štalin však ani slovo podpory a zůstal jen u dodávek zbraní. Vezměme však také v úvahu, že severokorejští komunisté a Maovi Číňané byli jednoznačnými agresory protivícími se rezoluci Rady bezpečnosti OSN.

   Odvolaný a ublížený Mac Arthur už jen odchází do dějin. Odchází však jako vysoce ceněný vojevůdce a muž doslova názorově hranatý a pevný a budiž mu vzdána úcta. Samozřejmě bychom se nedivili, kdyby nebyl sebestředný a o svých kvalitách a pravdách skálopevně přesvědčený a toužící po uznání a zápisu v síni slávy. Kdyby byl hokejista, vytáhli by jeho dres s pěti generálskými hvězdičkami ke stropu. A samozřejmě sláva Ukrajině, ta tam už zapsána je, přesněji řečeno, ti její zatím neznámí velitelé a vojáci. Přejme jí, aby se tam objevil nějaký Taras Hryhoryč Mekarturko.