Kdo se vypravil 7. prosince 2012 na Letnou do divadla La Scala, musel se na několik hodin cítit jako v jiném světě. Wagner je tak jiný než jakýkoli německý nebo rakouský skladatel, o Italech a Francouzích nemluvě. Je sice jiný, ale neskutečně nádherný, když je uchopen za správný konec, jako včera v Miláně.
Přiznám se, že je mi fascinace mého jmenovce středověkými germánskými legendami zcela cizí, a tak mi méně vadilo, že mé oblíbené kino Oko nebylo schopno přenos vybavit českými titulky, což je dnes už samozřejmost, ale o tom a o potížích s klimatizací budu psát přímo provozovateli. Základní dějové informace jsme obdrželi vytištěné a zážitek byl tak úžasný, že bych to snad vydržel i na ulici. Velice stručně k ději, který si podrobně můžete najít na netu. Místo děje je Brabantsko, což je kraj na území dnešní Belgie, čas děje je období vlády císaře Jindřicha I. (německý bas René Pape) zvaného díky svému oblíbenému koníčku Ptáčník, tedy období, kdy u nás vládl kníže Václav, a nikoho ani nenapadlo, co to je Vlám, nebo Valon. Podle Wagnera tam jsou všude Němci. Oba vládci si dle dobových pramenů padli do oka a Jindřich si zřejmě Václava vážil. Je tedy škoda, že se jeho postava v opeře neobjevuje. Richarde, tady jste dost zaspal. Dcera brabantského vévody Elsa (německá sopranistka Anja Harteros) si má vzít Friedricha z Telramundu (islandský baryton Tomas Tomasson), ale zmizí její bratr, což je jí zlovolně přičítáno. Telramund si tedy vezme čarodějnici Oltrudu (německá sopranistka Evelyn Herlitzius) a Elsu falešně obviní, neboť je darebák a černá duše. Císař nařídí, aby se konal boží soud a za Elsu bojoval vybraný rytíř. V lodi tažené labutěmi se objeví neznámý rytíř, který nesmí prozradit svou identitu a za Elsu vítězně bojuje. Oltruda spřede strašlivé a temné intriky, v nichž hraje roli černá magie, ale Telramund nakonec upadá do nemilosti. Hodná Elsa obětavě utěšuje čarodějnici Oltrudu, která proti ní osnuje nejhnusnější pikle a stále Elsu ponouká, aby vyzvěděla Lohengrinovo pravé jméno, neboť ví, že dotyčný pak bude muset Elsu navždy opustit. Lohengrin a Elsa vstupují do svazku manželského. V závěrečném aktu Telramund Lohengrina napadne, ale ten jej v sebeobraně zabije. Lid se shromáždí k slavnosti vítězství nad uherskými pohany. My jsme tady už stavěli kostely, česká knížata se kamarádila s císaři a Maďaři teprve přicházeli do Evropy. Přitom jakoby mimochodem vyvrátili Velkomoravskou říši, ale dědičné krále a arcibiskupství měli podstatně dřív. Jestlipak víte, že ze všech evropských dynastií má nejvíc svatých první uherská dynastie Arpádovců. Vždycky museli mít něco extra a nakonec to vyrovnání v roce 1867. Sapér Vodička později pravil, že Maďara je třeba mlátit po hubě a také to v hospodách dělal. Elsa je zvědavá jako každá správná ženská a ke své škodě Lohengrina přiměje, aby svou identitu odhalil. Ten nakonec prozradí, že je rytířem svatého grálu a následkem tohoto odhalení musí odejít. Ještě dokáže zrušit kouzlo a Elsin bratr se objeví živý. Elsa však padá k zemi mrtva. Jak vidíte, je to temné a spletité skoro jako děj Verdiho Trubadúra. Ale tenhle strašlivý příběh je protkán nádhernou hudbou, již musíte poslouchat velmi pozorně, neb mistr Richard nešetří ani hudebníky, ani žádného z pěvců, ani dirigenta, jímž byl letos sedmdesátiletý Izraelec s argentinským i španělským pasem Daniel Barenboim. Vyzdvihovat některého z aktérů není spravedlivé, ale mně se moc líbily obě sopranistky, zejména ve scéně, kdy si Oltruda stěžuje, že má těžký život, a Elsa ji utěšuje, protože neví, že ta druhá lká nad tím, jak se jí nedaří škodit právě jí. Především jsem byl zde nadšen obrovským nasazením Evelyn, což zopakovala v závěru při své smrti z vlastní ruky. Pokud jde o Papeho, nesmírně sebevědomý a mohutně znějící hlas. Vládce, jak má být. Neobyčejně mě nadchla scéna, kdy po jakési pavlači, jež obklopovala jeviště, přicházeli novomanželé Lohengrin a Elsa, tančili na pavlači a rozverně házeli rukavice dolů a reflektory je nasvěcovaly tak sladce. A k tomu ta hudba a zpěv. Až jste jim to záviděli. Vzápětí sejdou na dvůr, kde je nádherně barevné rákosí a rybníček, radují se a chodí vodou. Pavlač je jasně žižkovská a dvůr zanedbaný a zarostlý stejně. Ten rybníček vypadá přesně jako bahnitá louže kdysi na místě hotelu Olšanka, jež byla patrně kachňákem někdejší osady Olšany a na který jsme koukali, když jsme v první třídě chodili do 63. základní devítileté školy v Lupáčově ulici. Na svátek prvního máje jsme v průvodu vykřikovali s radostí „naše šipka vzhůru letí, my jsme šedesátá třetí,“ nebo taky „americká armáda, ať nám vleze na záda.“ Jo takhle veselo už dávno není. Na závěr jsem si nechal jako Lohengrin prozrazení své identity hlavní postavu večera. Jonas Kaufmann potvrdil, že z něho vyrostl světově prvořadý pěvec a dost chválit bych ho neuměl. Jonasovi bylo letos stejně jako mým oblíbeným kráskám Sissel Kyrkjebo a Joyce DiDonato 43 let. Tento zralý a zkušený umělec je velice pohledný a veskrze sympatický člověk, jenž působí, jako kdyby mu bylo o 15 let méně. Italové mají hezký zvyk, nenosí umělcům svázané kytice, ale ze všech míst, kde to jde, házejí na jeviště při děkovačce květiny a každý si sestaví kytku dle libosti. Moc milé. Tak se už těším v březnu do MET na Parsifala, což je mimochodem Lohengrinův otec. To je jako kdybyste šli nejdřív na Figarovu svatbu a potom na Lazebníka sevillského. Dnes večer však ještě do MET na Maškarní ples a nebojte, napíšu to taky. Ukázky z tohoto představení nemohou na Youtube být, tak vám dávám domácí úkol, najděte si z Lohengrina cokoli. Já vám posílám úchvatný prolog k 1. dějství, kde půjdete do kolen, neb je to jedna z nejnádhernějších věcí, jež můžete vůbec slyšet: http://www.youtube.com/watch?v=xOETfODf8r4
