Letošní opera v Šárce s neobyčejným koncem

   1. září 2019 jsme se Zuzkou byli v Šárce na každoroční opeře. Letos netradičně opera sice nikoli česká, leč s neobyčejnou vazbou na Prahu a opera téměř stejně oblíbená jako Prodaná nevěsta a Rusalka.

   Každý na kontrolní otázku odpoví, že jde o Dona Giovanniho. Za celých 16 let, kdy se akce pod záštitou a za peníze Prahy 6 pořádá, nikdy až na pár kapek nepršelo a představení se vždy dokončilo.

   Dnes pěvecká sestava plná tradičních účastníků, z nichž jedna nechyběla nikdy. Jana Sibera v roli Donny Anny, další častí účastníci Aleš Briscein jako Don Ottavio, Luděk Vele jako Leporello a dále Martin Bárta jako Don Giovanni, Ester Pavlů jako Donna Elvíra, Lenka Máčiková jako Zerlina a Pavel Švingr jako Masetto. Orchestr Národního divadla samozřejmě obstarává hudební stránku věci a režii mají jako vždy Jana Divišová a Renée Nachtigallová.

   Já se jako vždy obětuji a dorazím o dvě a tři čtvrtě hodiny dříve a i tak již téměř plno na místech, z nichž je ještě dobře možno sledovat dění. Don Giovanni táhne. Musím odrážet žádosti mnoha dam, které vidí, že držím velké místo. Ony si přijdou hodinu před začátkem a co si myslí? Vždy jim sděluji, že to držím pro dvě dámy a jistě uznají, že v tom nesmím zklamat. Nakonec Evička volá, že nejde a Naďa vůbec nereaguje na volání a také nepřichází. Jedině Zuzka dodrží slovo. Vypadá to dnes, že je srovnatelný počet obecenstva s Rusalkou před třemi lety, kdy napočítáno 16 tisíc duší.

   Zpočátku poněkud rušivě působí úvodní scéna, jež má být v noci, což tu nejde splnit. Commendatore je v souboji zabit Donem Giovannim (odmítám říkat nesprávně, leč už zažitě komtur). Jak jsem již jednou vysvětloval, commendatore znamená šlechtic, či velitel, kdežto komtur je titul představeného uvnitř vojenského řádu, zejména zavedeno u německých rytířů, ve Španělsku, kde se opera děje, ten řád nikdy nepůsobil. Ale tahle nepřesnost zřejmě nikdy nevymizí, stejně jako jiné podobné. Například vstup vojsk Varšavské smlouvy nazývat okupací. Šlo přece jasně o invazi. Nebo v atletice při štafetách hovořit o seběhané sestavě jako kdyby šlo o choreografii tance. Jde přece o dokonalý nácvik předávek, každý pak běží sám za sebe a to ještě v jiné části dráhy. Není na tom co seběhávat.

   Ale to jsem se zase zakecal. Opera jde zdárně vpřed, a protože ji dobře znám (viděv ji už šestkrát v různém provedení a kvalitě a souhlasiv s označením opera oper), vychutnávám si hudbu, zpěv i scénické provedení a doslova mě nadchne známá scéna, kdy se Leporello poslaný za zhrzenou Donnou Elvírou snaží výčtem stovek a tisíců milenek dámu odradit. Vždycky musím při inventuře žen španělských volat nadšeně s Leporellem „In Spagna son gia, mille e tre…“ Leč my dobře víme, že naštvaná Elvíra jen chce svého milence zpět a vše odpustit, jen když se vrátí. Jako ženy alkoholiků.

  Ten skvělý scénický nápad je v tom, že Leporello je vybaven knihou, v níž je dokonale včetně podobenek dokumentován milostný život pánův. Nakonec tu knihu Elvíra použije jako argument, když se snaží Giovannimu překazit svádění Zerliny. A při slavné milostné árii La ci darem… (mimochodem jedné z nejkrásnějších ve světové opeře) se dokonce některé dámy v publiku přidají.

     V průběhu prvního dějství počnou přes Šárku plout mraky, jež jsou těhotné vodou a třikrát to osvědčí a z toho jednou přimějí účinkující k přerušení představení. Já, nemaje s sebou důvěřivě ničeho proti dešti, přikrývám se velkým ručníkem, jenž sloužil k obsazení místa. Nakonec přitáhnou mraky temnější a hustší. Naštěstí to je až v závěru 1. jednání, a přestože déšť sílí až k lijáku, účinkující dějství statečně dohrají, přestože jejich kostýmy jistě mocně sají vodu a Jana Sibera s dlouhými vlasy vypadá jako Rusalčina sestra. Diváci to s uznáním vydrží a jsme pořadatelkami ujištěni, že za rok si to zopakujeme, aby ta opera nepřišla nazmar. Snad za ten rok by měly uschnout kostýmy a vlasy sličné paní Sibery.

   Konečně to muselo po 16 suchých představeních přijít a my jsme schytali liják, který nejen ukončil představení, ale svou silou těch asi 15 tisíc diváků vyhnal.

    Celou cestu zpět jsme šli v provazech deště a ti, kteří neměli ani kousek pláštěnky, či igelitu vypadali, jako kdyby prošli rybníkem. Voda shora, hluboká voda a bahnité louže a potoky zdola. Naštěstí stále přijatelná teplota. Kdo nezažil, neumí si představit. Do toho ještě na jednom místě špatně stoupnu a upadnu do louže zády a batohem. Neštěstí mi kolemjdoucí pomůžou na nohy. Po vzpřímení volám: „Pozor, jsou tam někde brejle.“ Jedna paní říká: „Máte je na nose.“ Jak jsou mokré, nevidím přes ně. Jazykem si přejedu i falešné zuby a zjišťuji, že je také mám. A naštěstí mám s sebou hůl. Bez ní bych z toho údolí nevylezl a ani nepřešel ty asi tři kilometry k metru. To by teprve byl zážitek.

   Mokrý ke ždímání do tramvaje a do metra. V životě jsem si nepřipadal čistší. Ještě, že jsem nebyl přistižen, neb jsem namočil a znečistil tramvaj i metro porušiv tak flagrantně přepravní řád. Hlavně špinavý zadek a batoh. Všechny, kteří by si ke mně chtěli přisednout, varuji před vodníkem. Zuzka doma do vany a já vše zorganizovav a vyvěsiv na lodžii, osvěžím tělo i ducha panákem irské. Tak nějak se cítí demonstranti v Hongkongu po akcích s vodními děly. Takže zážitek nad jiné a teprve po dvou dnech vše oschlé a naštěstí žádné škody na foťáku i mobilu. Kdyby bývaly dnes šly i Naďa s Evičkou, odnesly by si ten zážitek také.

  Na závěr zcela upřímně vyslovuji vysoké uznání a díky účinkujícím a pořadatelům. Téměř se to blíží uznání, jež mám k parašutistům.