Letní slavnosti staré hudby II.

   Do Tróje se vracíme v poslední červencový den dávno poté, co svatá Markyta hodila srp do žita. Zato však Janoušková Markyta se ozvala a naplnila mě tak v horkém létě chladivou radostí.

   Koncert sluje Salón korunní princezny, hrát nám bude italský Ensemble Odyssée a zpívat Raffaela Milanesi. Jen to jméno spatřím, tu zaplaví tělo mé řeka endorfinu a očka má vykulivše se zazáří. Pečliví čtenáři vzpomenou na mé nadšení z loňského Raffaelina vystoupení s Velkým C.

   Název koncertu má připomínat snachu Ludvíka XV. Marii Josefu Saskou (1731-1767), jejíž manžel předčasně zemřel a na trůn se tedy dívala z povzdálečí. Pro zajímavost byla dcerou saského kurfiřta a polského krále Friedricha Augusta II., na jehož dvoře působil i Zelenka a také Hasse, jehož dnes uslyšíme. A pro ještě větší zajímavost, Ludvík XV. měl za manželku dceru polského krále Stanislawa Leszczynského, jehož na polském trůnu nahradil Mariin otec. Osudy toho polského krále a hra dějinných sil v té době kolem Polska by vydaly na samostatné knihovny.

   Leč pokračujme v té hře postav onoho bezkonkurenčně hudebně nejbohatšího století osmnáctého. Všichni tři Mariini synové se stali francouzskými králi. Ludvíkové XVI. a XVIII. a Karel X. Ten sedmnáctý Ludvík se jako dítě po otcově popravě jaksi vytratil a má se za to, že ve vřavě revoluce zahynul. A ještě jedna zajímavost: matkou posledního českého krále Karla III., kdybychom číslovali správně, byla Marie Josefa Saská. Ještě chybí, aby byla Raffaela moje vzdálená sestřenice. To by se mi líbilo.

   Dnes se z výše naznačeného důvodu hraje třikrát Hasse, kde po optimistické lehkosti úvodní kantáty Bell’aurora che d’intorno Raffaela přidá zjevně tragickou árii Non ha ragione, ingrate z opery Didone abbandonata a po přestávce předvede příval italské zpěvnosti a svého kouzla v árii Ombra cara z téže opery. Mezi bloky zpěvu se vkládají instrumentální skladby, z nichž Vivaldiho koncert pro zobcovou flétnu, dvoje housle a basso continuo a moll, RV 108, vyzařuje plně mou radost z toho, jak to dnes nakrátko střižené Raffaele sluší.

   A rytmické frázování hudebníků se mi moc líbí. Kromě toho Raffaela zase přidává dramatické prvky a na pódiu vyloženě hraje. V prvé půli se nakonec do Francie podíváme s hudbou k Rameauově opeře-baletu Slavnosti svazku manželství a lásky složenému v roce 1747 k oslavě sňatku Marie Josefy a prince Ludvíka. Hraje se výběr různých entrées, a hudby k tanečním scénám. Je to celé přebohaté nadělení plné barev a umného střídání nástrojů s flétnou Anny Stegman nejvyšší jakosti. Na Rameaua musela Marie Josefa koukat s ústy zejícími.

   Po přestávce je mezi pěvkyninými čísly již připomínaného Hasseho a dokonale emocemi nabité kantáty Vado dal piano Leonarda Lea vložena Sonáta č. 2 Jeana-Pierra Guignona s podmanivou druhou větou a opět skvělou flétnou. Mou náladu vysoce pozvednuvší Raffaela přidá Händelovu árii a doufejme, že se zase brzy u nás ukáže.

    Nepříjemně jsem překvapen druhý den reakcí kritičky Havlíkové na Vltavě. Doslova po drápelovsku to shodí a jako obvykle si vůbec nevšimne emocionální složky a individuálních výkonů. Ani ona se nyní nevyhnula někdy žvanivé a prázdné podobě české hudební kritiky.

   A máme 2. srpna a ráno zpráva, že maminka v benešovské nemocnici zemřela. Po infarktu a zápalu plic. Na koncert jdu, neb měla moc ráda hudbu a spolu jsme chodili na operní přenosy. Vzhledem k jejímu nepohyblivému a téměř nevidoucímu stavu a slaboučkému organismu jsem to vzal jako událost sice smutnou, leč očekávanou. Navíc den předtím bylo 36 stupňů a pokoj na JIP neklimatizovaný. Naštěstí jsme za ní ještě 31.8. jeli. Mohu si však říkat co chci, ale zprvu se mi hudba nelíbí a nelíbí se mi ani německý soubor Hofkapelle München. Rozhoduje stav mysli, proto se doslova o přestávce přinutím přemýšlet pozitivně a všímat si nadále toho lepšího.

   Dnes se hraje 6 kusů od Telemanna, z toho dvě fantazie pro sólovou flétnu a housle, trio pro flétnu, violu da gamba a basso continuo a dvě fantazie pro violu da gamba a cembalo. Program pak uzavře Kvartet č. 6 e moll, který je vynikajícím závěrem a definitivním vzetím kapely na milost. V sólových fantaziích se předvedly jednotlivé nástroje a ukázalo se, že zejména flétna a housle jsou prvotřídní. Ze všech však vynikl nejvíce cembalista, který nahradil původní členku sestavy. Bylo vidět, že v sólových skladbách je doma a nástroj mu sedí. Bohužel gamba se možná příliš držela zpátky ve společných skladbách a violoncello mi přišlo vyloženě slabé.

   K Telemannovi, ve Francii v té době nesmírně uznávanému přidali Guillemainovu Sonátu č. 1 G dur a de Mondonvilleovu Triovou sonátu č. 1 pro flétnu, housle a basso continuo e moll. Ochutnali jsme dobře zvolenou přehlídku nástrojů a skladeb autora, který se svým uměním v Paříži prosadil a osobně zde složil a provedl své Nové, tzv. „Pařížské“ kvartety a porovnali jej s dvěma francouzskými současníky.

   A s milou vlnitě červenovlasou Josefínou Matyášovou marně pátráme v paměti, kdy to tady hrál Euskal Barrockensemble. Zjistím, že v roce 2013 a svou tehdejší esej jí posílám. A vedle mě v první půli sedí dáma, jež se mi rovnou představí jako náměstkyně primátorky pro rozpočet, přestože představování není nyní vhodné. A sdělí mi sladké tajemství, že její manžel sem také přijde, neb se vrací ze služební cesty. O přestávce jí koupím víno, neb jsem u občerstvení první a jdeme na balkón, o němž se říká, že je z něj nejkrásnější pohled na Prahu. Lobkowiczové si uměli vybrat. Do druhé půle se dáma už nevrátí chovajíc se jako potrhlá Japonka.

   Festival uzavírá, jak již tradicí, rozměrný a bohatý koncert 7. srpna v Rudolfinu. V minulých letech to byl podobný koncert a koncertní opera ve Španělském sálu, který nemám rád pro jeho hypertrofovanou přezdobenost a nevhodnou akustiku. Navíc tam býval zřejmě enormní nájem, což se odráželo v ceně.

 Collegium Marianum opět doplněné o „královy“ housle tentokrát řídí sám Patrick Cohën-Akenine.  Za chvíli se ukáže, že ozdobou večera je belgická sopranistka Jodie Devos jak zpěvem a přednesem, tak i vzhledem.

   Jodie je černovláska středozemního vzhledu a temperamentních pohybů, neb si je zřejmě vědoma své krásy. Oděla se do podmanivě střižených karmínových šatů a já se neobyčejně raduji od prvého tónu, který vydá. Má soprán krásně znělý a jiskřící. Skoro bych řekl, že si může směle dovolit zpívat i jiný operní repertoár až po 20. století, o čemž svědčí i text v programu.

   A Magdalena Malá stojí na kraji pravého křídla kontratenorových houslí a očka po sobě hodíme. Pobaví mě, jak vždycky sjede okem zkoumavým Jodii, když jde kolem ní odpočívat na židli po straně. Mohl by to být pohled typu: „Fakt pěkná holka, musím uznat“, nebo „Jen si nemysli, takových šatů mám doma plnou almaru“.

   Začínáme Andrém Camprou, který v řadě významných skladatelů zaujal přední pozici po Lullym spolu s Couperinem. Slyšíme výběr vstupů a scén z opery-baletu L’Europe galante. Po Camprovi se podíváme v čase zpět, co dělal Lully s látkou, již později uchopí i Händel a já jsem se s ní potkal v letošní Litomyšli (přesněji řečeno na zámku v Nových Hradech, jak před měsícem psáno v prvém dílu mých návštěv festivalu). Acis a Galatea je uváděno jako pastorale héroique a my slyšíme předehru se scénickým větrem, část prologu s mocným chrastěním a prvou árii z prvého dějství a řadu recitativů a árií z dějství druhého a třetího.

   K mé radosti obě flétnistky obohacují zvuk umnými trylky a radují se z toho tak, že se otevře mezi nimi mezera a já konečně vidím na Hanu Flekovou a mohu zkontrolovat, jak si vede. Asi dobře, neb se usmívá. I obě flétnistky se radují jako malé. A Jana Semerádová vrhá na šéfa sladké pohledy. A hobojistce Petře Ambrosi to moc sluší.

   Pastorale héroique uslyšíme i po přestávce. Autorem je André Cardinal (pozor, to je druhé jméno, nikoli církevní hodnost) Destouches. Jeho dílo Issé se králi velmi zalíbilo a ještě později se úspěšně reprízovalo i za Ludvíka XV. Náš výběr je bohatý a nabitý nejen hudbou, ale i expozé sólových nástrojů, jak jsou flétny k hlasu a náladovky typu dvou rigaudonů, u nichž si poznamenávám: „Libo-li by bylo ploužáka, slečno?“ Vše končí áriemi pro Evropany a pro Číňany a rozparáděná Jodie přidává jednu árii.

   Dnes nezapomenutelný zážitek a opět chvála první řady číslo 10 skoro uprostřed, kde kontakt s hudebníky i pěvkyní je téměř milostný. Jo z balkónu je těžko účinně očky házet.  Nutno vyseknout hlubokou poklonu Jodie, již dnes nešetřili a zazpívala si bohatě a s minimálními přestávkami, aniž by sebeméně zakolísala. Jen škoda, že nejsou k dispozici texty. Festivalová spolupráce s CBO by měla trvat ještě příští rok k mé radosti.