Letní slavnosti staré hudby I.

Letošní ročník dle tematického zaměření sluje Versailles. Koncerty budu řadit za sebou bez dalšího třídění. Půjdou tedy spojitě v čase, avšak látky mnoho, proto chystám dva díly.

  Na rozdíl od ročníků minulých má letos díky mezinárodní spolupráci pořadatelského Collegia Mariana s Centrem barokní hudby ve Versailles (CBO) jednoznačně francouzské zaměření, z čehož mám kromobyčejnou radost, neb svébytnost staré francouzské hudby mi působí vyložené potěšení. Konečně sami uvidíte, jaké nadšení bude prýštit z mých řádků.

   A všemu předchází skvělý a informačně nabitý rozhovor Vojtěcha Semeráda, houslisty Collegia Mariana a u vedoucího souboru Capella Mariana v Harmonii se zakladatelem obnoveného versailleského souboru Patrickem Cohënem-Akeninem, který bude řídit závěrečný koncert. Jsem tedy výtečně připraven a mohou mě klidně pustit dovnitř.

   Prvním dějstvím toho prýštění je 11. července u sv. Šimona a Judy koncert Král nebes a je jistě jasné, kdo je jím míněn. Ostatně kolem Ludvíka XIV. se otáčí téměř veškerá špička kulturního dění druhé poloviny 17. a počátku století 18. Do jisté míry v tom pokračuje jeho vnuk toho jména patnáctý. Na rozdíl od ostatní Evropy snad s výjimkou Španělska a Ruska je ve Francii dominantním kulturním hybatelem panovník. Města, šlechta i duchovenstvo tu nejsou kulturně tak významní. Vzpomeňte jen na kulturní aktivity české a rakouské šlechty a vynikající odbornou průpravu českých hudebníků prostřednictvím příkladmo jezuitů, těch reprezentantů doby „temna“. (Michna, Zelenka a další). Nebo na takové velikány jako Bach a Telemann ve službách šlechty a měšťanstva. A jiné hvězdy ve službách Benátské republiky. Ku prospěchu světové kultury lze k dobru francouzským králům té doby přičíst umělecký přehled a dobrý vkus včetně zdařile zvolené organizace hudebního života.

   Zahájení festivalu obstará pořadatelské Collegium Marianum, tentokrát s Janou Semerádovou sedící mezi svými s flétnami a využívající pozice mezi řadovými hudebníky k půvabným barokním úsměvům a občasnému natřásání. Dnes diriguje Olivier Schneebeli, zkušený specialista na starou hudbu, jenž stál též u zrodu slavného Christieho Les Arts Florissants. Právě po něm Jana očky hází nejvíce, neb jí záleží na tom, aby byl na její soubor hodný.

   Orchestr je dnes sestaven mezinárodně a doplněn o hráče z workshopů okolo CBO. A sestava houslí odpovídá někdejšímu královskému orchestru zvanému 24 králových houslí. Nástroje jsou kopie dobových a jsou výsledkem systematické práce na znovuobnovení královského orchestru, z CBO též pochází oba sbory, Les Chantres z dospělých členů a Les Pages složený z mládeže. Sólisté jsou francouzští, kromě jednoho Belgičana a argentinského barytonisty Abadieho, jenž se zpravidla pohybuje u nás.

   Dnes se bude hrát jen jediný autor, Michel-Richard de Lalande. Program otevírá v novodobé světové premiéře jeho rozsáhlé moteto Venite, exultemus Domino ze sbírky Symfonií ke královským večeřím, jež o královském objednateli vypovídá více než strohé životopisy. Od prvních tónů mám zase ten očekávaný pocit svébytné chuti a vůně francouzské barokní hudby.

   A mezi mladými sboristy je půvabná brunetka s vlasy do ohonu a dlouhými řasami a temnýma očima. Vyložená Markéta. Mám oči jen pro ni, na což doplácí má oblíbená Hana Fleková, na níž spočine oko mé jen občas, aby neřekla, že jsem koukal jen po holkách.

   Po přestávce se hraje moteto Dominus regnavit opět v novodobé světové premiéře a program uzavře skladatelova dnes nejstarší skladba De profundis. Povznesení mé duše je dnes vysoké a hrdost na Collegium Marianum, jež dokázalo navázat tak plodnou spolupráci a z ní těžit pro festival sladké plody, nadouvá mé vole.

     Doprovodným festivalovým zastavením je 13. července v Kině 35, patřícím Francouzskému institutu, záznam divadelního, hudebního a tanečního představení z pera dvou dominantních uměleckých osobností druhé poloviny 17. století. Moliérova Měšťáka šlechticem opatřil králův kapelník Jean Baptiste Lully hudebními a tanečními scénami a z této látky vytvořili dávno před Wagnerem Gesamtkunstwerk na francouzský způsob.

   Před třemi lety jsem navštívil V ND jinou Moliérovu komedii, Pána z Prasečkova, a byl jsem doslova zklamán lacinými vtipy a mizerným divadlem. Měšťák šlechticem je něco jiného. Solidní komedie nijak nezaostávající třeba za o něco mladším Sluhou dvou pánů.

   Já se omezím jen na popis některých podrobností a své rozpoložení. Zážitkem bylo herecké a scénické pojetí, jež je patrně pokusem o jistou revitalizaci barokního divadla. Pohyb po scéně, gesta a modulace hlasu zprvu překvapí, ale po chvíli uznávám, že jsem zcela získán určitým přehráváním a kouzly s hlasem. Balet se podle mého nedržel striktně dobového výrazu, nýbrž byl obohacen choreograficky a dal bych mu podtrženou jedničku. A obsah textu promítaného v titulcích pod plátnem si nezadal s jakoukoli kvalitní moderní komedií. A Lullyho hudba jako kdyby ke hře patřila od počátku. Být král, odměnil bych oba autory štědře. 

   Hudební dění pokračuje 17. července koncertem Duel da gamba. Hrát bude belgický Hathor Consort. Poprvé se objevíme ve Strahovském klášteře. Po cestě na dvoře toalety a daleko od sálu, zajdu sem a vidím, že tu chtějí rekordních 15 kaček. Paní se ptám, zda je to jediný záchod pro koncert a zda při své indispozici pokaždé budu muset platit. Ona mi potvrdí, že tu jiný záchod není. Avšak na ni se nezlobím, nýbrž na svatého Norberta, že tohle chování u svých premonstrátů trpí. Naštěstí se ukáže, že u sálu toalety jsou. Teď už se na tu ženskou dívám jinak.

      Jdouce programem přesvědčujeme se, že o žádný duel nejde, nýbrž o hudební vějíř, který je složen ze skladeb pro violu da gamba, ba i dvě, z úpravy gambové skladby pro cembalo a skladby pro teorbu. Marin Marais, vládce gamby u dvora skoro po dobu půlstoletí program otvírá Suitou h moll, v níž se dokonale předvede belgická z Rakouska pocházející Romina Lischka. Dáma se mi líbí něžnou a citlivou hrou a milým poněkud mateřským vzhledem. A drží strhující rytmus a výrazně frázuje. Skladba je tanečním přehledem, jak tehdy obvyklo. Prvou část programu doplní Antoine Forqueray, jehož skladby La boisson a La Jupiter upravil pro cembalo jeho syn Jean–Baptiste a dobře se v nich předvede sympatická brejličkatá Maude Gratton. Suitu č. 1 pro gambu zahraje Romina tak skvěle, že obdrží osmičku.

   O přestávce si se sklenkou přisednu ke stolku svých milých pokladních, když tu jde kolem hezká Magdalena Malá, houslistka a violistka působící ve třech barokních souborech. Přisedne a máme jen slova chvály. Hlavně oba oceňujeme Rominu. Upozorním ji, že si s pánem, který je tu s ní, mohou sednout do první řady, kde jsem viděl dvě volná místa.

   Po přestávce obdivujeme teorbu v Prélude a Tombeau des Mesdemoiselles Roberta de Visée. Tombeau (náhrobek) býval útvar začasté skládaný k smutným příležitostem, zde de Visée truchlí nad svými dvěma dcerami. Marais program, jak již praveno, končí. A je to konec impozantní s dvěma gambami, kde první doslova zpívá v radosti a výrazném rytmu. La Labyrinthe tak získává devítku a Fantasie en echo a Chaconne nás přivedou ku konci, Přídavkem je jakási Sarabande, autor nezachycen. A mám radost z toho, že má Magdalena pěkný zážitek z první řady, kde si mohla Romininu gambu užít nejlépe.

   K třetímu dějství jedeme 20. července k benediktinům do našeho druhého nejstaršího kláštera Břevnovského. Koncert se jmenuje Sólo pro krále. Patrně proto, že dnes bude hrát jen cembalo, do konstrukce moderního klavíru nástroj skutečně královský.

   Sólistou je mladý francouzský cembalista Jean Rondeau (1991). Je velmi vlasatý a vypadá bohémsky a první část koncertu odehraje bez jakýchkoli přerušení mezi skladbami a spustí na nás proud cembalového zvuku a zavalí naše smysly hudbou a zvláštní barvou nástroje, která se nepodobá cembalu, jak jsem býval zvyklý. V jisté chvíli si vzpomenu na jazzového klavírního krále Ahmada Jamala a dojde mi, že Jean, který se zabývá též jazzem a komponuje, je výjimečný samorost a obohatitel zvuku starého nástroje, od něhož jsme si zvykli spíš nečekat zázraky. Navíc hraje se zápalem a nadšením.

   Začíná se s Pavanou g moll Jacquese Championa, Sieura de Chambonniéres, již hodnotím jako nádherně plnou nápadů, poté Jeana–Henriho d’Anglebertova Suita d moll ozdobná a virtuózní a nato tři kousky od Antoina Forqueraye včetně La Jupitere, kterou jsme už slyšeli od belgické gambistky. Vše shrnuto do jediného bloku. Ani na potlesk nebyl prostor.

   Po přestávce 4 kousky od Francoise Couperina, na něž naváže s dvěma od Josepha-Nicolase-Pancrace Royera Přidá cosi plynoucího volně a hrdě a k tomu známý úryvek z Rameauových Galantních Indiánů a neobvykle vstřícně též encore třetí. Tím je úvodní árie z Bachových Goldbergových variací, jež rozněžní mou mysl, neb mi připomene Markétinu maltskou desku. Navíc po vší té francouzské květnaté vznešenosti zní Bach jako z jiné planety a je stylovým připomenutím, že v té době byly v Evropě i jiné hudební světy. A vede to k tomu, že si doma goldbergovky pustím a doprovodím je dvouprstovou skotskou vzhlížeje k obrázku Dívka a housle.

     Po klášteřích si dáme 24. července koncert Dantza na zámku Troja. Po čtyřech letech se k nám vrátil baskický Euskal Barrokensemble v jiné sestavě, ale stále v čele s velmi sympatickým a na kytary nádherně hrajícím Enrike Solinísem. Ten neobvykle znějící název vychází z baskičtiny a odpovídá programu, složenému z baskické hudby a hudby španělské i sousední francouzské.

 Ovšem králem večera je Mixel Etxekopar, hráč na specifické nástroje, txirulak (tříděrová flétna) a jakousi krabici potaženou šesti strunami, blíže neurčenou. Jeho hlavním nástrojem však byl upřímný a vřelý zpěv nijak neškolený, jen přirozený a dokonale frázující v baskičtině a v souladu s hudební složkou. K nikomu bych ho neuměl přirovnat. Kdybych měl uvést někoho podobně věrohodného a emocionálně přesvědčivého, napadli mě Johnny Cash a Edith Piaf.

  Ta etnicko-územní syntéza přinese barvitý a nesmírně zajímavý hudební program. Začneme pěti baskickými písněmi a navážeme renesančním Francouzem Claude Gervaisem, k němuž přidají barokní velikány Maraise, Lullyho a méně známé renesančního Attaingnanta a barokního Le Clerka.

   Po přestávce tradičně strávené s bílým vínem poblíž sousoší pádu Nečasovy vlády do té díry mezi schodišťovými rameny se nejprve hrají tři Španělé, Sanz, Albéniz, a Guerau a pak jdeme do Francie s Lullym, Maraisem a Camprou. V jedné chvíli se k obecnému gaudiu blýskne Mixel scénkou s trojpíšťalkou a nápodobou komunikace hráče a fiktivního ptáka. Celý koncert se náladou i rozkročením po rozličných stylech a dobách podobá tomu, co zde před časem předvedl Jordi Savall se svým středomořským repertoárem.

      Poslední tři koncerty si nechám na samostatnou esej, už tato je nadmíru dlouhá, leč bylo o čem psát. Stará hudba, léto a Jana Semerádová budiž pochváleny.