Letní slavnosti staré hudby 4 – Calisto

  Letošní festival mě ani jedinkrát nerozladil, naopak přivedl k neskonalému nadšení, srovnatelnému jen s tím, že člověk nemá celý měsíc žádný zdravotní problém. Tři koncerty mohu směle přiřadit k letos vůbec nejlepším.

   Nad ostatní výtečné koncerty letních slavností vyčnívaly iberoamerický koncert La Luna s vlídnou a temperamentní Luandou Siqueirou v Tróji, hudba lehkosti labutího peří Tiburtina Ensemble v emauzské Sibylle a závěrečná opera Calisto. Směle tedy 6. srpna do Státní opery. Naštěstí spuštěna klimatizace, neb venku dnes dostoupeno pětatřiceti a ještě večer vysoko nad třicítkou.

   Ujasníme si nejprve postavy a obsazení, jež znějí jinak v původní řečtině, latině Ovidiových Proměn a italštině 17. století, v níž se zpívá. Uvádím je v pořadí italském zpívaném, řeckém a římském.

   V roli hlavní hrdinky Calisto (Kallistó, Kallisto) je dle mého, nejlépe jak možno, obsazena Hana Blažíková (1980), jež před několika dny s Tiburtinou Ensemble zdobila krásným zpěvem a jemnou hrou na gotickou harfu koncert Sibylla. Barbora Kabátková z téhož souboru (1982) musí odzpívat dvě role bohyní, jež se na scéně nesetkají, ale jejichž úlohy jsou v ději podstatné a jsou to Diana (Artemis, Diana) a Giunone (Héra, Iuno). Z mužských rolí je nejdůležitější, avšak nelehká, Giove (Zeus, Iupiter), jehož důstojně a dokonale ztvárnil basista Tomáš Král (1983) včetně fistulí zazpívaného partu Dia proměněného z důvodu nezvladatelného chtíče v Dianu. Dia doprovází posel bohů Mercurio (Hermes, Mercurius) v podání tenoristy Tomáše Lajtkepa (1984) a ještě je tu do Diany zamilovaný pastýř Endimione (Endymión, Endymion), ztvárněný kontratenoristou Janem Mikuškem (1970).

   Mám prestižní místo v prvé řadě, orchestřiště je zvýšeno, takže hráči Collegia Mariana jsou vidět i lépe slyšet a nejvíc přede mnou cembalista Sebastian Knebel v pozici jako bývají dirigenti. Vezměme to odleva. Jakub Kydlíček hraje na různé flétny, umělecká vedoucí a autorka hudebního nastudování Jana Semerádová samozřejmě na své flétny, leč v programu není pohříchu uvedeno, že též na tabuli plechu v případě potřeby vytváří hrom, jímž vládne Giove. Lenka Torgersen a Vojtěch Semerád hrají na housle, ve středu oblouku sedí dva hráči na cinky Richard Šeda a Miroslav Kůzl, vedle nich s kouzelným předchůdcem fagotu dulcianem Petr Budín, následuje má oblíbená zrzavokudrnatá a usměvavá Hana Fleková s violoncellem a oblouk na pravé straně uzavírá Jan Krejča s teorbou. Mám tak orchestr jako na dlani a slyším, jakýkoli nástroj si usmyslím, stačí se jen dívat a soustředit na něj. Tohle v klasické opeře je zcela vyloučeno.

Režisérem a principálem loutkového souboru Buchty a loutky, který se významně podílí na kouzlu scénického provedení i dokreslení děje, je Vít Brukner. On také před každým obrazem vystoupí jako pravý principál a ohlásí, co se bude dít, svíraje v ruce paňácu, jímž výmluvně potřásá. Takhle nějak začínají Leoncavallovi Komedianti a začíná scéna příjezdu komediantů v Prodané nevěstě.

   Robert Smolík navrhl loutkové scény a marionety, Radka Mizerová a Tereza Benešová si pohrály s kostýmy a Lukáš Valiska s osvětlením. Dlužno poznamenat, že u hlavní hrdinky nelze mluvit o kostýmech. Calisto má po celou dobu jednoduchou bělostnou košilku a nikdo se nemůže divit, že Giove tak zahořel touhou.

   A nakonec bych neměl zapomenout na autora, jímž je italský skladatel Francesco Cavalli (1602-1676), který měl už v době, kdy operu vytvořil (1651), vynikající pověst a dotáhl to na nejvýznamnějšího církevního hudebníka Benátské republiky a impresária opery a plodného autora, jehož si všiml i kardinál Mazarin a zadal mu operu k oslavě svatby Ludvíka XIV. a Marie Terezy Španělské v roce 1665.

   Původní mytický příběh zpracovaný Ovidiem v Proměnách rozšířil libretista Giovanni Faustini o příběh o lásce pastevce Endimiona a bohyně Diany, což umožnilo rozehrát další vtipnou rovinu děje.

   To bychom měli základní informace a nyní k ději. Přestože nepochybuji, že většina mých spanilých čtenářek a statečných čtenářů čte klasiky v řeckém, či latinském originále, budu pamatovat na ty, jimž pracovní nasazení, či péče o vnoučata, nebo účes, popřípadě vous, dosud nedovolila literaturu, jež se váže k naší opeře, přečíst.

   Dcera krále Lykáóna Calisto musela být s ohledem na své jméno už nejkrásnější hned po porodu, čemuž obtížno věřit, víme-li, jak málo se lidské novorozeně liší od jablka ležícího půl roku ve sklepě. Avšak my tu nejsme, abychom uváděli věci na pravou míru, proto pouze upřesňuji, že starořecky kallisté znamená nejkrásnější. Miminko rostlo a postupně se vlivem zdravé středomořské stravy vyvinulo v dívku skutečně nejkrásnější a zaslíbenou službě v družině bohyně Diany, kde jsou kvalifikačními podmínkami panenská čistota a lovecké schopnosti. Dívka samozřejmě netuší, oč přichází, a ve své blažené nevědomosti si své postavení a onen závazek čistoty pochvaluje.

   Až tu pojednou, nejvyšší olympský vládce Giove, potulující se po světě začasté s cílem zmocnit se nějaké krásné pozemšťanky, uvidí Caliste, jejíž krása je nad jeho beztak chabé síly v tomto směru. Alkména, Semelé, Európa, Antiona a Léda by mohly vyprávět a to nemluvím o bohyních. K dosažení cíle se proměňoval ve zvířata a rostliny a dokonce i přírodní síly a úskoku použije i nyní.

   Jeho průvodce Mercurio, bůh řemeslníků, obchodníků a první messenger s typickými poštovními křidélky na pažích, který se evidentně dobře baví Diovými zálety, mu poradí, aby s ohledem na pracovní zařazení Caliste vzal na sebe podobu bohyně Diany, mimochodem jeho dcery s bohyní Létou. Pro přesnost je třeba vědět, že také Mercurio je Diovým synem, tentokrát s bohyní Máiou. Skoro každé Diovo dítě má svou matku, což jednoho našeho moravského herce mocně oslovilo.

   Proměna Diova se odehraje tak, že mu dva pomocníci přišroubují na prsa formičky na malé bábovky a pokoušejí se zvýšit hlas naznačenou kastrací, jíž se Giove brání, tuše, že by byla v ostrém rozporu s cíli, jichž se má dosáhnout. Nakonec nacvičí onu již zmíněnou fistuli a ocitá se někde v altu, což je přijatelné. Jak tušíte, Giove je úspěšný a Calisto nevychází z údivu před rozkošemi, jichž se jí dostalo.

 Do toho vstupuje Endimione a vyjevuje svůj cit k Dianě. Ta přichází a začne dialog jako z pohádky. Diana: „Milý pastýři, neviděls po lesích bloudit šelmy?“ Nato Endimione nelogicky o koze, když byl tázán na vůz: „Dotčen smutnými událostmi, ponořený do svých myšlenek, plný výčitek svědomí, pláčem oslepený, šelmy jsem neviděl, má bohyně.“ Endimionova snaha nikam nevede a Diana je poté vystavena vášni rozehřáté Calisto, jež se snaží dohodnout další školení, leč Diana, která absolutně netuší, co se děje, nakonec tu bláznivou holku neurvale zapudí. Nešťastné děvče upadá do hluboké depky.

 Nato se Endimionovi zdá sen, v němž jeho cit k Dianě dochází naplnění, leč s probuzením přichází zklamání. Avšak Diana dává najevo, že by se takové jednání mohlo vést i později.

  Na scéně se objevuje Giunone plna podezření, že ten její zase ulovil nějakou pozemšťanku, neb se dosud nevrátil na Olymp. A naráží na Calisto, jež jí vyjevuje svůj bol. Giunone si rychle sečte dvě a dvě a způsobí Calisto ještě horší bolest, když jí naznačí, že je svedená a opuštěná.

   Vyšetřování přitom vede zchytrale: „Pověz, kromě polibků, ještě něco jiného se stalo mezi tebou a tvou Dianou?“ a dovídá se, že: „ Cosi milostného, co ti ani nedokážu popsat.“ Tu Giunone nazná, že muselo jít o manžílka.

  Ten si před Mercuriem pochvaluje své potěšení z přivádění Calisto na pravou víru. Slyše to Giunone, rozpoutá scénu, v níž k převlečenému Diovi hovoří mravokárně. Tu se zjeví Endimione a vrhá se na Dia, jehož má za Dianu. Merkur nato vyzývá k ústupu s poukazem na to, že Diova falešná tvář láká samé manžely. Giunone pod vlivem krásné árie, v níž Calisto opěvá své nedávné milostné zážitky, ztratí selfcontrol a označí děvče za couru a potrestá ji proměnou v medvědici.

   V literární předloze má uplynout poté k rozuzlení mnoho let, jako v známém Čajkovského baletu Spící krasavice a syn Calistin má namířit luk na medvědici v lese. Nyní zasahuje Giove a odvrací katastrofu okamžitou proměnou obou v sousední souhvězdí Velkého a Malého medvěda. Toto období překleneme na loutkovém pódiu a s medvědem v rukou Calisto a ocitneme se rovnou v oné kritické chvíli nanebevzetí. Giove přitom vede hovor s Calisto plný božské povznesenosti, ale též záblesků špatného svědomí a citu k nešťastné dívce. Ona to ovšem přijímá s vděčností. Kdo by nechtěl být na obloze jako souhvězdí. S nemenší vděčností se Endimione s Dianou oddávají tomu, co bylo chudinkou Calisto jen zběžně ochutnáno. To bylo nějakých řečí o morálce, milá Diano. Quod licet Iovi, non licet bovi.

   Závěrečné scény jsou ve znamení úchvatného sboru, kde se velebí nová astronomická událost a všichni mají v ruce světélka, která září jako hvězdy v mlžném oparu. Opera končí: „Nejkrásnější hvězdy ať jiskří a září. Vznešený hybatel novou hvězdu na nebi chystá. Diovi drahá, tady budeš hýřit, do paprsků oděná. Nejkrásnější hvězdy ať jiskří a září.“

   Mám-li nějak vyjádřit své pocity, obávám se, že ani mé příslovečné hýření rafinovanými superlativy zde nestačí. Takhle nějak si představuji restauraci špičkového hudebního divadla a jeho uvedení na soudobou scénu tak často zaplevelenou režisérskou nadutostí. S pochopením, pokorou a jemným citem a nápaditostí a vtipem a výtečnými výkony zpěváků, kteří snad jen s výjimkou Hany Blažíkové, dnes skutečné královny večera a dámy, jejíž zpěv mi pokaždé přináší potěšení, nestojí v záři reflektorů a na prvých stranách operních tiskovin. Já zatím kladu toto představení hned vedle Lišky Bystroušky jako svou nejlepší letošní živou operu. A to jsem byl na takových hvězdách, jako jsou Simona Šaturová a Marie Fajtová.