Letní slavnosti staré hudby 2016 – díl třetí, závěrečná opera

Sem dávám zážitek závěrečný, neb byl dle mého hudebně i náročností a všestranností a radostí vrcholem hrotitým a strmícím k nebi nejvíce za čtyři poslední ročníky festivalu, jež jsem viděl celé.

      Období přelomu 17. a 18. století ve Francii a po Lullym žádná tak obrovská osobnost v dohledu, Couperin na rozdíl od Lullyho se věnuje spíše hudbě instrumentální a varhanní, sám král jej bude nazývat Velkým a Rameau teprve za obzorem a jeho nadčasového génia si nikdo neumí ani představit. Hudební scénu naplňuje celá řada dalších autorů, jejichž hudba není baletní ani operní v dobovém smyslu, Marais, Forqueray, Caix d’Hervelois. Objevuje se talentovaný a odvážný André Campra (1660-1744) a ten mimo jiné složí pozoruhodnou operu-balet Karneval v Benátkách. Koncertní provedení je dokonalým závěrem festivalu a vystižením jeho letošního názvu a ústředního tématu Venezia. A to i přesto, že tuto operu složil Francouz, který v Benátkách ani nebyl. Já mám po pročtení libreta pocit, že si z diváků pěkně utahoval a užíval si jejich údivu, co že to ten André složil.

  Jedním z nejzářivějších jevů večera je umělecká vedoucí Collegia Mariana Jana Semerádová. Ta sestavila komorní, ale přesto na obvyklé poměry Velkého CM poněkud větší dvacetičlenný orchestr, v němž vyniká nástrojová skupina kontrabasu, violoncell, teorby a cembala vyluzujíc nádherně hladivé zvukové barvy. Nejhladivější je francouzská cembalistka alsaského jména Elisabeth Geiger (což německy znamená Alžběta Houslista). Ty barvy nejsou zásluhou skladatelovou, ale dirigentky a hráčů samotných. Od prvého tónu mám pocit, že ochutnávám z té sekce vpravo nějaké rajské ovoce zvíci ananasu, přestože sedím vlevo před houslemi.

   Vidím dobře na obě hobojistky a mezerou na hezkou Magdalenu Malou, dnes s violou, odfukující pod tlakem třicetistupňového horka, jež nezůstalo přede dveřmi Španělského sálu, toho nadutého a neelegantního prostoru, který 19. století nazdobilo nejpokleslejším způsobem, připomínajícím nevkus stylu Napoleona III., a který tak nemám rád.

   Zato však Jana Semerádová v černé krajkové blůze, vysoká a štíhlá, neúnavnými a něžnými gesty jako vlnění srpnové louky před posečením, abychom měli pro kozy dost sena na zimu (co to zas kecám), bez jediné známky únavy vydrží dominovat orchestru po celou dobu a ještě se k tomu usmívat a všechny povzbuzovat a vůbec šířit výtečnou náladu. Jako kdyby potvrzovala, nacvičili jsme to pečlivě a vy, moje sluníčka, to hrajete skvěle a vy holky a kluci francouzský, český, argentinský i nizozemský zpíváte k tomu božsky.

   Obsazení, jak vidíte mezinárodní. Ze zpěváků neodolatelně vyniká francouzský tenorista Mathias Vidal, je maličký a nesmírně vitální pohybem i energickým a důrazným hlasem. Zpívá cikána a Orfea. Opera je nebývalou a téměř drzou směsí několika dějových rovin, jedné, založené na tragické lásce a nevěře a žárlivosti, druhé na paralelně probíhajícím veselí benátského karnevalu a třetí na výňatku z Orfeova příběhu v podsvětí. Mimochodem zpívaného v italštině, na rozdíl od francouzštiny ostatního děje. O sto sedmdesát let později jiný Francouz zamíchá benátské karnevalové veselí do jednoho z příběhů nešťastného Hoffmanna a také poskládá děj opery ze tří nesouvisejících dějů.

   Hudebně neodolatelné jsou baletní vložky na rytmy dobových tanců a barkarol. V závěru, kdy je na pořadu děje už pouze karneval, se hrají Karnevalový pochod, Bourrée, Chaconne a Forlana a já jsem už úplně u vytržení. A sbor na závěr zpívá: „Chvíle, kdy se veselíme, jsou nejlépe strávený čas.“ Já jen dodávám, že také chvíle, kdy hraje Velké CM.

   Vedle skvěle znějícího orchestru musím složit poklonu i všem dalším zpěvačkám a zpěvákům, z nich bych ještě vyzdvihl vedle obou dam hrdinný a monumentální basbaryton Argentince Lisandra Abadieho, jehož už běžně potkáváme na koncertech našich souborů staré hudby. Jediné mi chybělo, scénické provedení. Komplikovanost a pestrost děje by si to zasloužila. Ale chápu, že náklady by byly vysoké a mohly by se odrazit na ceně.

      Poslyšte, lidi, já si na hudbě vysoce cením a užívám těsný kontakt s hráči, kteří šíří radost a nadšení. Žádný rozhlasový záznam to nenahradí a ani dvanáctá, možná levnější řada (zrovna v tom příšerném a drahém Španělském sále akusticky i vizuálně podřadná na rozdíl od třeba Rudolfina). Jdete-li na hudbu, volte to nejlepší a nelitujte pár stovek navíc.

   Proto jdu do první řady na Garanču za tři tisíce a totéž příští rok na Joyce DiDonato. Proto si kupuji celou sezónu Velkého C, a pokud to jde, i CM, proto jdu na každý koncert Magdaleny Kožené, Martiny Jankové, Simony Šaturové a Marie Fajtové a houslových zlatíček jako jsou Markéty Janoušková a Vokáčová, či flétnistka Michaela Ambrosi s cembalistkou Petrou Žďárskou, mám-li vyjmenovat jen ty mému duchu i oku nejmilejší. Aby někdo neřekl, ještě přidám naše špičková kvarteta, ozdobu světového hudebního nebe.