Mám vždy trochu potíž s tím, jak těch osm koncertů seskupit. Letošní festival měl ve štítu vepsáno heslo a téma Venezia a každý z koncertů byl s vydatnou pomocí různých oslích můstků navázán na Benátky a jeho hudební kulturu.
Zvolím tedy následující rozdělení: Do prvého dílu vložím povídání o těch koncertech, jež se mi nejvíc líbily, do druhého ty ostatní, což neznamená, že bych si jich nevážil a neodnesl si dobré dojmy. Třetí povídání věnuji závěrečnému koncertu, jímž bylo koncertní uvedení opery. A dodávám, že na prvních pět koncertů jsem šel v korzetu kvůli oné zlomené levé paži a pařil se nesmírně. Avšak milé dámy u vstupu a některé pořadatelky, jež vědí, že to zase napíšu, se na mě dívaly takovým tím vlhkým pohledem, pro který muži ochotně skáčí do hlubin obtíženi balvany, jako svrhávaní Titáni uprostřed vnějšího schodiště Trojského zámku, kteréžto sousoší jsem už předloni nazval pád Nečasovy vlády s Kalouskem svírajícím balvan státního dluhu.
První tedy bude koncert zahajovací v Trojském zámku 11. července nazvaný Portrét benátský. Hraje nám francouzský soubor Les folies francoises, s nímž zpívá izraelská sopranistka Daniela Skorka. Daniela je hezká mladá dáma s krásnými hnědými vlasy, které pro horko po přestávce sváže do uzlu. Je tak přesně plnoštíhlá, kdy se muž těší domů na objetí a pohlazení té sametové hlavy. Hlas má temnější, což zvyšuje večerní erotično, a po přestávce jakoby polita živou vodou, přidá na živosti zpěvu i projevu a je neodolatelná. Potkám tu o přestávce spolužáka Libora Pocka s paní, který se asi rozhodl pod vlivem mé propagandy.
V orchestru zřetelně dominuje cembalistka Béatrice Martin, jež neustále sleduje hru ostatních a různě pokyvuje hlavou a dělá obličeje. Veskrze povzbudivé a pochvalné. Jakou je osobností, se ukáže zítra, až bude mít sólový koncert. My dnes máme na programu francouzské skladatele konce 17. a počátku 18. století a jejich skladby mají vyjádřit vliv italské (najmě benátské) hudby na francouzskou a pozdější vzájemné prolínání a přejímání vlivů obou hudebních velmocí.
Hrají se J. B. Lully, F. Couperin, A. Campra, J.-F. Rebel a Pignolet de Monteclair. Střídají se skladby komorní a vokální. Už úvodní Lullyho La plainte italienne z tragédie-baletu Psyché zaujme nádhernou hrou houslí: https://www.youtube.com/watch?v=yCFVA1inkoE. V Pignoletově Morte di Lucretia se Daniela vžije do postavy a sehraje celou scénu Lukréciiny smrti od hrdosti přes zlost až po tragický konec výtečně a zazpívá ji s nesmírným citem. Není o nic horší než slavná a ve staré hudbě asi nedostižná Emma Kirkby: https://www.youtube.com/watch?v=ufPumBnt9dU. A z čísel po přestávce okuste závěrečnou Camprovu La farfalla intorno al fiori: https://www.youtube.com/watch?v=guHNtzJURtw. Přidává se jakási serenata, což je správně, neb se blíží desátá večerní.
Další z vybraných mne oslovivších nejmocněji, je 19. července koncert La favorita v neoblíbené Rudolfově galerii na Hradě. Italská vedoucí souboru se jmenuje Cecilia Bernardini a příležitostně si sestavuje komorní těleso, jež nazývá Cecilia con amici. V roce 2013 už na festivalu hrála a přivezla si převážně nizozemské hudebníky. Tentokrát má v souboru i dva Čechy. Na jejich tehdejší koncert jsem si už nepamatoval, musel jsem zajít do archivu. Je tu také Zuzka podnícena mou chválou festivalu a mající dnes asi volno.
Nyní Cecilia sestavila program výhradně z Vivaldiho a předvedla se jako nesmírně citlivá houslistka s pochopením pro to, jak to zrzavý abbé myslel. Trochu mi nespoutanou hrou plnou osobního vkladu připomněla Daniela Hopea a tvarem nosu a potutelným úsměvem Barbru Streisand. Má ohromné modré oči a je nesmírně příjemná a krásný večer je její zásluhou.
Z programu vám pustím Koncert pro housle D dur, RV 224: https://www.youtube.com/watch?v=WZNz7d4akHk, který Cecilia hraje s ohromným nasazením a švihem a určitě si pusťte závěrečný Koncert pro housle F dur, RV 283, to je opravdu pecka: https://www.youtube.com/watch?v=8Mb94lSCINg. A že to v tom efku zní božsky. Vivaldiho dílo je nezměrné a daleko pestřejší než stále obehrávané, byť krásné Quatro stagione, a dává houslistům mnoho možností výrazu.
Následuje 25.7. koncert Teatro del mondo, kde se představil španělský soubor Vespres d’Arnadí a v sále je plno návštěvníků španělsky hovořících, což by mohli být lidé z ambasád. Mě zaujaly obě houslistky, předně Kanaďanka Sylvan Farran James, která se mi tak líbila hrou i tváří na Pražském jaru se souborem El ayre espaňol. Teď ji mám před sebou na dosah a vedle ní stojí v červeném, půvaby dokonalé postavy zdůrazňujícím kostýmku velmi pohledná Lina Tur Bonet s potutelným úsměvem házeným přičinlivě po okolí. Přesně to, co potřebuji k umocnění uměleckého zážitku.
K této přehlídce půvabu přispívá španělská sopranistka Maria Espada temnějším hlasem, vynikajícím dramatickým přednesem, vděčným úsměvem a krásnými dlouhými vlasy. Jen mám chvílemi pocit, že je nucena k příliš rychlému tempu a přestává být ve výškách přesvědčivá. Leč klady vysoce převažují. Dnešní benátský oslí můstek připomíná cesty hudebníků a šlechticů do Itálie na přelomu 17. a 18. století za poznáním soudobé špičkové hudby a vyspělé kultury, zhusta do Benátek. Na programu je Albinoni, Händel, Vivaldi. D. Scarlatti, Marcello, Galuppi. Já vám pustím snad nejpůsobivější číslo, Händelovu kantátu Dunque sara pur vero z pasticcia Agrippina, kde Maria zpívala dramaticky a zanechala mocný dojem: https://www.youtube.com/watch?v=HAOJtrQIjkw. Z instrumentálních čísel si dáme Albinoniho Sinfonii g moll se stylovým benátským obrázkem: https://www.youtube.com/watch?v=f-Lve-2XL9c.
Přehled toho, co mě zaujalo nejvíce, zakončím, dovolím si říci světovou kuriozitou. Polský stavitel hudebních nástrojů, klávesista a skladatel Slawomir Zubrzycki si vzal před několika lety do hlavy, že půjde po stopách pozoruhodného nástroje, navrženého Leonardem da Vinci a nazvaného Viola organista, což je dostatečně popisný název, pokud jde o zvuk. Leonardo, stejně, jako v mnoha dalších případech nic takového nepostavil, a ani se o to nepokusil.
Slawomir našel v Evropě různé stopy a dokonce jeden podobný nástroj a rozhodl se, že si podle Leonardových nákresů violu organistu postaví. Povedlo se mu to po pracném zkoumání a experimentování v roce 2012. Nástroj veřejně předvedl v Krakově následujícího roku.
O své cestě hledače a konstruktéra natočil dokument, který byl prvním dílem našeho koncertu. Nesmírně zajímavé a podnětné. Je vidět, jak mnohonásobnou směsí řemesel je stavba takového nástroje a jakými dovednostmi musí stavitel hudebního nástroje disponovat.
Po krátké přestávce nám Slavomir předvede, co se na nástroj dá hrát, a jak to zní. Nejvíce styčných bodů má viola organista s varhanami a chvílemi si může podat ruku s violou da gamba, či violoncellem. Vyniká spojitostí zvuku, jako smyčcové nástroje. Tím je dán i vhodný repertoár. Slyšíme Gabrielliho, hravého Willaerta, violoncellového Vivaldiho a jako dva přídavky gambového Forquerayova Le Couperina a raně barokní Jarzebského Concerto primo.
Byl bych rád, kdyby se našla řada skladatelů, kteří složí něco přímo pro violu organistu. Teprve potom se nástroj může rozšířit a dobýt si postavení. Možná však, že se stane jen raritou a skončí v muzeu. Slawomir se mi moc líbil elegantním, až vybraným, přesto však skromným a inteligentním vystupováním a svými nespornými schopnostmi řemeslnými i interpretačními. Tady se podívejte, jak hraje viola organista pod Slawomirovýma rukama: https://www.youtube.com/watch?v=sv3py3Ap8_Y.
