Kapely jako Led Zeppelin nejsou a už nikdy nebudou

Vyrostl jsem na nich, jsou zvukem a energetickým centrem mého mládí a nesmírně mě oslovili hned napoprvé. Jedním z plodů hudební revoluce v 60. letech minulého století je styl tehdy docela přesně zvaný hard rock, jejž později pokrucovači smyslů věcí, posedlí škatulemi všeho druhu, aniž by kdy hráli aspoň na hřeben, idiotsky přezdili na heavy metal. To je však vedlejší. Pražské kino Oko dávalo 28. prosince 2012 zeppelinovský londýnský koncert z roku 2007.

Tentokrát se sešli v plné sestavě, tedy zpěv Robert Plant, sólová kytara Jimmy Page, basová kytara a klávesy John Paul Jones a jen za bicími nahradil zesnulého Johna Bonhama jeho syn Jason. Víme všichni, že někdy je koncertní zvuk natolik odlišný od technicky dokonalé studiové nahrávky, až se nestačíme divit. Tento problém je častěji znát právě u technicky komplikovanějších kompozic a možná více u „zvučnějších“ hudebníků. My jsme však vybaveni vyspělou digitální technologií, takže zvuk máme přehledný, čistý a docela výživný. Robert Plant nám poněkud zvrásněl a jeho ojedinělý naléhavý hlas už není, co býval, ale je to stále ten nenapodobitelný Bobby. Jimmy Page býval považován za absolutní světovou špičku mezi sólovými kytaristy a ze svého mistrovství věkem slevil jen velmi málo. John Paul Jones, jehož hra na basovou kytaru bývala převratná a klávesy nápadité, byl naprosto jasně hudebně k poznání. Jason Bonham je zkrátka celý tatínek, pokud jde o bicí nástroje, a skvěle jej zastoupil. V roce 1971 jsme s kamarádem chodili do divadélka Ateliér ve Spálené ulici na netradiční diskotéky. Alexander Goldscheider zde pouštěl nové desky a učil nás, jak poslouchat rock, abychom si z něj odnesli co nejvíc. Hudbu vždy rozebral a otevřel nám doslova oči. Jednou přinesl nové album Eltona Johna, příště se pochlubil, že má právě horkou novinku z Anglie Čtvrté album Led Zeppelin. První tři desky jsme tehdy znali skoro nazpaměť, potulovaly se po magnetofonech jako inventář. Pustil to, přerušoval, povídal a my zjistili, že slyšíme jejich nejlepší desku a snad i jednu z nejlepších desek rockové hudby vůbec. Po závěrečné Stairway To Heaven už všechno bylo jednou provždy jinak. Goldscheider nám ukázal, jak autoři vystavěli skladbu, jež začíná něžnou flétnou a akustickou kytarou, aby přes postupně se připojující nástroje, měnící se melodii i rytmus a vzrůstající důraz vyústila ve strhující finále Jimmyho dvojité kytary a zoufalého nářku Robertova. Po této katarzi skladba končí něžně, jako začala, a to slovem heaven. Právem některé ankety kladou tuto píseň na historicky nejvyšší příčku v dějinách populární hudby. Když už to říkám, tak vězte, že jakmile se na pódiu objevil Jimmy se slavnou kytarou, kde horní patro tvoří dvanáctistrunný krk a dolní je klasicky šestistrunný, tak všichni v Londýně i v kině Oko věděli, kolik uhodilo. Pro tohle ty mizerné dvě stovky stály za to a nejen pro tohle. Hrálo se všechno nejslavnější, zejména z prvních čtyř alb. Mně udělali obrovskou radost se snad nejkrásnějším rockovým blues s kytarou, již už takhle nikdo nezahraje a jako Robert to nikdo nezazpívá „Bejby, dokud jsem tě miloval.“ Zakončili stylově „ Whole Lotta Love“, jejíž riff je vzorem, jak se má dělat hard rock a to, jak Jimmyho kytara vyjede z temné střední improvizace podobna Spitfiru, vynořivšímu se z mraků, je školní ukázkou, co má znát a umět hardrockový kytarista. Přidávalo se dvakrát a první kousek byl Kashmir, který jsem takhle zahrát ještě neslyšel. Zakončili skladbou Rock and Roll z legendární čtyřky, aby všichni viděli, jak se má klasický rock hrát. Líp to nešlo. Na závěr budu parafrázovat sám sebe. Takový holky jako Deanna Durbin a takový kapely jako Led Zeppelin už nejsou a nikdy nebudou. Tak si ten Kashmir pusťe a na Youtube a možná i na stahuj najdete ten koncert možná celý. http://www.youtube.com/watch?v=PD-MdiUm1_Y