Juliette, zasnít se o ní a pak zírat na Měsíc

K opeře, která je poněkud surrealistická (poněkud dost), se výtečně hodí scéna i kostýmy snových postav, jež se v tom světě pohybují, tvoříce pozadí děje, pokud se vůbec o nějakém dá mluvit.

   Opravdu jako z mizerného snu, z něhož se toužíte probudit. Druhé dějství se odehraje pod oním terénem s roštím, který vyzdvihli, a prostor pod ním podobá se podzemí pod letenským Stalinovým pomníkem. Zde se potulují postavy a je to až deprimující. Pro třetí jednání se celá plošina s roštím natočí o 90 stupňů a roští roste vodorovně. Tyto prostorové hrátky považuji za nápadité a velmi vhodné. 

  Naše z Lišky Bystroušky známá sopranistka Alžběta Poláčková se mi jako Juliette moc líbila zpěvem i image rudohlavé stále unikající postavy, která je nedosažitelným cílem toužení v podání tenoristy. Kdo je jen trochu soudný, pozná i bez programu a libreta, jak Julietta uniká a krásně fyzicky neexistuje.

   Nedávno jsme byli ve Stavovském na Maeterlinckově Modrém ptáku. Pokud jde o hlavní postavy obou kusů, Juliette je jen o málo reálnější. Možná proto, že jsme v opeře a že Martinů není žádný hudební surrealista. Surreálné je libreto, nikoli hudba. Avšak ve třetím dějství Juliette už jen zpívá a na scéně se fyzicky neobjeví. Je už jen snová a zcela uniklá mimo skutečný svět. Na mnoha místech se divák rozveselí textem a jeho absurditou v dané snové situaci. Asi nejvíce bych pochválil slovenskou tenorovou hvězdu Petera Bergera v titulní roli. Jeho hlas snese srovnání na světové úrovni a hereckou složku zde tak důležitou zvládá perfektně. A Martinů hudba je pro mě vždy zdrojem potěšení a nejvyššího uznání. Užil jsem si ji vrchovatě. Chodit s Martinů první polovinou 20. století je neobyčejná rozkoš. Myslím, že někdy v budoucnu na tuto operu půjdu znovu, možná ji převezmou do Litomyšli, to by se mi líbilo.

   Po představení jdeme do hospůdky za divadlem na rohu Ostrovní a osvěžíme tělo i mysl. Když o něco později vyjdeme, upoutá oči naše dorůstající srpek Měsíce, který cestuje do místa, kde svítí tříbarevně rozhledna. Napadlo mě, že jde o astronomický epilog představení. Je to tak poutavé, že stojíme a zíráme s očima kulatějšíma, než má vrána, až do doby, kdy měsíční srpek vystrčí svou pravou špičku za věží, ponechávaje tu levou ještě před ní a nakonec přejde a pomalu za Petřínem se noří za obzor. Za pár dnů bude úplněk. Ještě chybí na žofínském břehu nějaká rudohlavá Juliette v záři reflektorů. Operu, jejíž podtitul zní „Snář“, je třeba si zkrátka vychutnat do poslední kapky měsíčního svitu.