Její pastorkyňa koncertně, aneb terapie Janáčkem

 Česká filharmonie sáhla do domácích zdrojů a docela odvážně předložila 15. dubna hudebním labužníkům koncertní provedení jedné z nejhranějších a nejoceňovanějších světových oper.

    K tomu sestavila pěvecký tým nejvyšších kvalit, podala výkon, po němž se nechce nikam odcházet a sklidila od diváků vděčné ovace vstoje. Jen považte: Ústřední postavu opery, Kostelničku, zpívala slavná finská sopranistka Karita Mattila (1960), již jsem už slyšel v Rudolfinu a viděl v televizi jako Káťu Kabanovou v Madridu a Salome v Metropolitní opeře. Kostelničku obvykle zpívají mezzosopranistky a vynikla v ní nejednou Eva Urbanová. Karita je již velmi zralá a zkušená dáma, jejíž hlas poněkud ztemněl a nabyl dramatičtějších odstínů. Její mimika v průběhu a usměvavé vydechnutí v závěru svědčily o tom, že si svou roli „střihla“ s chutí a zápalem.

     Její schovanku Jenůfu zpívala prvotřídní slovenská sopranistka Adriana Kohútková (1966). Nadchla mě už jednou před dvěma lety jako Alžběta v Tannhäuseru. Oba nevlastní bratry ucházející se o Jenůfu, charakterově levného Števu a zklamaného, leč vnitřně hodného a slušného Lacu naši nejlepší tenoristé, Jaroslav Březina a Aleš Briscein. K nim se dobře hodil mému uchu velmi milý barytonista Svatopluk Sem jako Stárek. Yvona Škvárová dobromyslně ztvárnila stařenku Buryjovku, Luděk Vele Rychtáře, jeho ženu Jana Hrochová a hocha Jana hezoučká a milá Marta Reichelová.

    K mé veliké radosti oční i duševní věhlasné krásky Kateřina Kněžíková v roli Bareny a Lucie Silkenová rychtářovic dcerky Karolky. Kateřině Jalovcové, mé oblíbené mezzosopranistce, svěřili malou roli Pastuchyně, ale její nezapomenutelný účes by spíše nasvědčoval, že ve vsi šíří world music, leč tu Janáček sice psal, ale ještě nevěděl, že se tak jmenuje. Kateřina by už mohla s úspěchem zastat roli Kostelničky, snad se brzy dočkáme. To bude teprve drama a já jí pak k příjmení přidám další křestní jméno Kostelnička hned za Ježibabu a bude mít jmen jako Radecký.

   Český filharmonický sbor Brno pod vedením Petra Fialy na empoře obstaral sborové scény, všechny mocně a krásně, a výtečně se uplatnil přes orchestr. A nakonec vítězná a pochopitelná radost Jiřího Bělohlávka v závěru.

  Sedím pohodlně usazen v prvé řadě mezi svým Angličanem a Zuzkou a poctivě dle svého zvyku čtu libreto, k němu si představuji scénickou akci a dělám si poznámky k tradičně výživnému Janáčkovu textu a hudbě v daný okamžik. Po několika obrazech se nedivím, že se opera ve světě těší takovému renomé a stejně jako u Bystroušky chápu, jak je důležité držet správnou výslovnost, přízvuk a dikci zejména u Janáčka. Musím na adresu Karitinu říci, že jsem ještě kromě Slováků neslyšel tak vzornou češtinu od zahraniční pěvkyně. Je jasně znát, že poctivě a důsledně studovala.

   Nejdřív řeknu něco ke hře orchestru. Výhodami koncertních provedení oper je především přítomnost orchestru mimo snížené orchestřiště a tudíž lepší a barevnější zvuk. Také však zpravidla vyšší kvalita orchestru. Při vší úctě k orchestrům českých operních domů je ČF o několik stupínků nad nimi.

    Tak se podívejme stručně do děje a zakousněme k tomu, jako obvykle, několik perel z libreta. Jenůfě se líbí lehkovážný Števa, což jeho nevlastní bratr Laca nese úkorně a svou skepsi vůči Števovi dává zřetelně najevo. Tady skvěle hraje a s notnou dávkou pohrdání zpívá Aleš Briscein. Laca si už z dětství pamatuje, že Števa byl favorizován a nese si tu křivdu v sobě. 

   V hádce Jenůfu poraní nožem na tváři, což je jeden z důvodů, proč Števa nakonec Jenůfu odmítne. To ještě neví, že Jenůfa pěstounkou zavřená doma tajně porodila synka. Nyní se Kostelnička musí pokořit a Števu poníženě prosit, leč marno.

   Tu ji napadne, že nejlepší bude odstranit dle jejího názoru hlavní překážku. Jenůfě namluví, že chlapec zemřel, tehdy nic neobvyklého. Ta v těžkých zmatcích nakonec svolí vzít si Lacu. Števa se naopak chystá k svatbě s rychtářovic Karolkou. Drama vrcholí nálezem dětské mrtvolky pod ledem, což otřese všemi a nejvíce Karolkou, jež pochopí, že vzít si Števu by byla osudová chyba. Kostelnička se veřejně přiznává a velkorysá Jenůfa jí odpouští. Nakonec Jenůfa se svatbou s Lacou souhlasí, získána jeho velkorysostí.

   Postupuje libretem, označil jsem si několik míst. Nádherné sbory hudebně i textově, rekruti, chasa, a sbor se Števou.

   Ve chvíli, kdy Kostelnička hodnotí situaci, její ledová slova: „Pořád se s tím děckem mažeš, místo abys Pánaboha prosila, by ti ulehčil od něho!“ a pokračuje nenávistně: „ Ale bude bečať, bude domrzat! Krve, rozumu mě to upíjí! A já si na tobě tak zakládala! Bože můj!“ Pozoruhodné, což?

   Po ulehnutí nepřestane a je to už zlověstné: „Ba, ta tvoje okenička už přes dvacet dnů zabedněna a ten tvůj hodný frajer nenašel k ní cesty. Jen dočkej, nevíš, že jsem ho dnes pozvala, rozhodne se to, rozhodne. A to děcko, to děcko, celý bleďoch Števa, zrovna se mi tak protiví. Co jsem se namodlila, co jsem se napostila, aby to světa nepoznalo, ale všecko marno. Dýchá to už týden a smrti se to nepodobá. Nezbývá mi než Jenůfu dát Števkovi k utrápení a ještě se mu musím pokořit. Už jde.“

Nato srdcervoucí scéna, kdy Kostelnička žadoní, aby si Števa Jenůfu vzal a ukazuje mu syna. Marno, je to prázdný člověk.

   Pátý výstup začíná vrcholnou scénou zvažování činu a následků. Kostelnička zavrhne pohození dítěte kdesi jinde a přemítá: „Já Pánubohu chlapce zanesu. Bude to kratší a lehčí. Do jara než ledy odejdou, památky nebude. K Pánubohu dojde, dokud to ničeho neví.“ K tomu hudba jako v Soumraku bohů a housle hrají sólo. Housle hrají i ke scéně, když se Jenůfa vzbudí a synka nenalézá, domnívajíc se, že ho pěstounka odnesla ukázat Števovi.

   Jenůfa se za dítě počne modlit a ona i hudba překonávají slavnou modlitbu Desdemoninu a její zpěv s Vodičkovými houslemi připomíná Erbarme dich z Matoušových pašijí. Zpívá na závěr: „A Števuška mi ochraňuj a neopúšťaj mi ho, matko milosrdenství!“ Mé hrdlo se zužuje a já cítím, jak chudinka miminko končí právě svůj živůtek pod ledem.

Když je poté dohodnut sňatek s Lacou, Jenůfa o sobě mocně pochybujíc, ptá se Laca podobně jako Zlatohřbítek Bystroušky: „Majetku, počestnosti nemám a lásky té pěkné, pro všecko na světě už také nemám. Chceš mne takovou?“ Laca neodpoví jako slavná liška: „Chcu,“ ale uměřeně „Chci!“

    Naše Jenůfa byla poněkud submisivní a nešťastná dívka zprvu soustředěná na svého miláčka a poté silně vázaná k společnému dítěti. Nakonec pěstounce odpustí a přijme nabízenou Lacovu ruku. Pojednou jakoby vzala smrt dítěte s vyrovnaností, což nebylo v té době nic zvláštního při padesátiprocentní kojenecké úmrtnosti.

   Kostelnička je nádherná tragická postava, jež spáchá zločin na bezmocném dítěti vedena svým pokřiveným vnímáním dobra a zla a zaujímajíc ústřední místo v příběhu, ba i ve světě, v němž se nemůže zmýlit. Ani v závěru to neuznává, jen přijímá vinu a přijme i nevyhnutelný trest. Pozoruhodné je, jak ji ani jednou nenapadne, že existuje jedno podstatné přikázání. Podle mě jde o hlavní postavu dramatu.

  Touto operou, přestože pouze koncertní, jsem získal prvotní vzor Její pastorkyně a první předsudky, jsa přesvědčen, že tato opera dává veliké množství možností režisérům, pokud jde o pojetí postav a důraz na různé uzlové body tragického děje. Čas tu nehraje roli, příběh se může stát kdykoli. Pořád jsou kolem nás jenůfky, števové, lacové i kostelničky. Rád na tuto operu zajdu do kamenného divadla a jistě si nedám uniknout ani jakékoli provedení na Mezzu. Nyní mám kompletní libreto a mohu pečlivě hodnotit a vážit.