Máme 27. dubna 2013 a Metropolitní dává do kin očekávanou lahůdku v podobě Händelovy opery, jež se uvádí s dvojím názvem a my se pro jednoduchost dále přidržíme anglického Julius Caesar, přestože tehdy již v Londýně usazenému Georgu Friedrichu Händelovi napsal italské libreto jako Giulio Cesare Francesco Haym a italsky se také zpívalo. Opera byla poprvé hrána v londýnském King’s Theatre v roce 1724.
Předem hlásím, že toto představení považuji za jedno z nejlepších, co jsem v kinopřenosech viděl, a to po všech stránkách. Proto začnu poklonou autorům inscenace, jimiž jsou renomovaný režisér David McVicar, dirigent Harry Bickett, autor výpravy Robert Jones, choreograf Andrew George, kostymérka Brigitte Reifenstuel. Těm všem náleží poklona spolu s osvětlovači, techniky a především aktéry, neb jsem přesvědčen, že taková Natalie Dessay, jež začínala jako baletka a zde byla pohybově využita na operní pěvkyni v nebývalé míře, do choreografie mluvila též. Původně baletka se nezapře a nevím o žádné operní hvězdě s tak graciézním pohybem. Taky nutno uznat, že její postava je bezvadná, že by kdekteré mladé děvče zahořelo závistí. V pátek týden před přenosem oslavila 48. narozeniny, takže za dva roky bude mít onen sabatický rok, jak ohlásila, a neuvidíme ji vystupovat. Užijme si ji tedy, jak můžeme, třeba v Traviatě v Aeru v opakování podzimního přenosu. Jsme tedy u osob a obsazení. Julia Caesara ztělesnil skvěle americký kontratenorista David Daniels (1966), další kontratenorový part Ptolemaia IV. svěřili Christophe Dumauxovi z Francie (1979), jenž vystudoval konzervatoř ve městě, poblíž něhož byl kdysi zastaven Attila (jestlipak víte, kde), nesmiřitelného válečníka Achillase hrál italský baryton Guido Loconsolo (absolutně nepochopím, proč nikde na internetu není jeho datum narození, vím však, že za ženu pojal krásnou gruzínskou sopranistku Nino Machaidze, co vypadá jako sestra Angeliny Jolie). Manželku Pompeia Velikého Cornelii představovala irská mezzosopranistka Patricia Bardon, jejího syna Sexta v kalhotkové roli anglické mezzo Alice Coote (1968) a nakonec Kleopatra v podání Natalie Dessay (1965), jež je stejně jako ta Netrebkovic holka kategorií sama o sobě. Jak vidíte, velice pestré mezinárodní obsazení. Nikdo nesmí čekat, že uvidí historické drama, libretista do kontur příběhu o získání Egypta a vztahu Caesara a Kleopatry vetkal fiktivní drama, jež je sice plné násilí, věrolomnosti, lží, svádění a pomsty, leč zřejmě už od samého počátku bylo zamýšleno jako velká podívaná, již netřeba brát tak vážně a která skončí dost průhledným happyendem s adorací obou hlavních hrdinů a Říma. Zřejmě se tehdy měla na mysli Britská říše, nacházející se na počátku svého vzestupu. Režisér to také tak pochopil a ozbrojence i Caesara navlékl do britských červenokabátních uniforem a nechal je pořadově cvičit a pohybovat se dle britských zvyklostí. Vzpomněl jsem si přitom na legendární britský film Pahorek, kde v prostředí útlaku vojenské věznice vyznívá vojácký dril zvláště odpudivě a směšně. Scéna je svou architekturou zachovávající barokní hloubku s postranními kulisami spíše úsporná a umožňuje soustředit se na pohyb aktérů a děje na scéně. Pozadí obstarává moře, po němž se pohybují lodě. V souladu s dobou vzniku opery jsou z počátku 18. století, tedy výrazně jiné než římské lodě z prvního století před Kristem. Ty lodě pochopíte ve chvíli, kdy se Caesar, jehož měli za mrtvého, znovu objevil jako deus ex machina a s ním na obzoru najednou plují křižníky z první světové války a nebem se blíží vzducholodě, což pozorují obě Kleopatřiny služebné s úžasem Indiánů, kteří vidí poprvé Kolumbovu karavelu. Jedna z chvil, kdy jsem se hlasitě chechtal. Takových momentů je představení plné a nikdo z aktérů nezůstává pozadu. Ovšem nedostižná je v tomto směru Natalí, jež se uvede nádhernou scénou, v níž protančí s oběma služebnými (mimochodem asi původem Korejky nebo Číňanky a jedna asi dvoumetrová) celou svou árii pohybem a gesty jako z nejlepší němé komedie a přitom ubližuje svému bratru Ptolemaiovi, jehož nakonec shodí z nosítek. Upadám v nadšení a Metropolitní se může utleskat. Všichni vidíme, jaké to dnes bude. A bylo. Natalí většinu scén půvabně shodí pohybem, grimasou, nebo něčím překvapivým a její fyzické nasazení je obdivuhodné. K tomu si přidejte její nádherný, průzračný hlas a koloraturní umění, v němž jí není rovno. Klenotem je zejména její árie, kdy žádá pro Caesara o přízeň bohů, kde po celou dobu zachová dekorum a nepřidá žádný žertík, takže mačkáte slzu. Scénky a střípky: Natalí, která se vydává za Kleopatřinu služebnou, se chystá na setkání s Caesarem v ložnici, kde jej chce svést. Začne koupelí a skončí tím, že po nádherné árii, při níž situaci i samu sebe ustavičně shazuje, sebou velice neelegantně doslova flákne do postele a bránice vám pochoduje sálem. Caesar pořádá u moře jakýsi piknik, který vypadá přesně jako snídaně v trávě, krásně zpívá a melodii mu udávají housličky. V pozadí pobíhá potrhlý Angličan se síťkou na motýly. Musí to být Angličan, má tropickou přilbu a počíná si a vypadá přiblble. Už tehdy měli Angličané tuto pověst, již 19. století ještě dofouklo a její dozvuky přetrvaly dodnes. V zájmu sexuální korektnosti je pojata půvabná scéna tří sluhů, jejichž preference je zjevná. Ten hlavní z nich je zase kontratenor, takže to vynikne o to víc a hoši jsou k zulíbání. V závěru na moře připluje čtyřkomínová osobní loď, jež nápadně připomíná legendární symbol všech parníků. V samém konci, kdy všechno dobře dopadlo, zpívají Caesar a Kleopatra nádherný duet, kde úchvatně zní dvojhlas sopranistky a kantratenora. Mám-li vyjádřit osobní mínění k výkonu umělců, pak musím vysoké známky udělit oběma hlavním mužským představitelům a též chlapáckému, od kontratenorů se tolik odlišujícímu barytonu Loconsolovu. O malinko vyšší hodnocení až téměř na vrcholu dávám Alice Coote, jež zpívala překrásně a přesvědčivě hrála frustrovaného Pompeiova syna Sexta na nic jiného nemyslícího než na pomstu, kdyžtě Ptolemaius poslal podlézavě Caesarovi Pompeiovu hlavu. Bohužel krásná zralá dáma s jímavým hlasem, jež představovala Cornelii, nehrála téměř vůbec a jediná dostane trojku. Hvězdou večera však dle očekávání byla Natalí, na niž, jak jsem již říkal, normální měřítka neplatí. Musím opakovat, že pro mě je v opeře tímtéž pohlazením okoralé duše, jako Audrey Hepburn ve filmu. Vlastně jsem si uvědomil, že jsem dosud nepochválil Jiřího Bedřicha, jehož hudba je krásná a musela již současníkům úžit hrdlo. Skoro bych zapomněl, k mé radosti operou před představením a o přestávkách v rozhovorech provedla královna americké opery Renée Fleming, mému sluchu i oku velmi milá a naše budoucí Rusalka v únoru 2014. Po americku půvabně uvedla Natalí jako Néédly Dezej. A protože se holky dobře znají, tak jí to Natalí jistě odpustí. Takže přátelé, choďte na opery a nebojte se těch barokních.
