Festival Jarmily Novotné 2022

Stále to nazýváme festivalem, přestože jde o pěvecké kursy a jejich závěrečný koncert a o podporu mladé kreativity, což chvályhodno. Se mnou a Vaškem Vackem jede paní Sylvie Maeda.

   Tentokrát zřejmě pod vlivem Simony Šaturové, již jen spatřit je pro mě svátkem, připraveni dva pěvci a několik dívek z Operního studia Slovenského národního divadla v rámci unikátní spolupráce na pěveckých kurzech Festivalu Jarmily Novotné. Na programu řada známých i méně věhlasných árií raného romantismu, jež předvedeny ve scénických obrazech v zámeckém parku na ploše, v jejímž pozadí rybníček. Jak v romantismu obvyklo, tématem je láska, jak si ji jen dokážete představit a koncert se nikterak vynalézavě jmenuje „Dotek lásky“. Dívky si s sebou přinesly rozličné krásné šatečky, a ježto jsou krásné, jak zde v bývalé federaci zvykem, zážitek má mnoho rozměrů. Ostatně lektorka v této disciplíně na předním místě. Bohužel dnes nezpívá, jen na konci s dívkami svým rodným jazykem rozpráví a ony se upřímně radují. Režijní vedení obstarává Marek Mokoš a orchestrem je z domácích hráčů složený soubor Komorní orchestr Hanse Krásy.

   A dívky s chlapci se postupně ujmou repertoáru výhradně italského, což hodnotím jako drobnou chybu, neb by bylo bývalo vhodno zařadit pro jistý kontrast něco německého, či francouzského. V této době není žádná česká opera, Smetana je ještě německy hovořící dítě. Avšak mohli sáhnout po Weberovi, či Berliozovi s Meyerbeerem.

   Vše zahájeno kouzelnou a mně téměř zpaměti známou předehrou k Rossiniho Lazebníku sevillskému a logicky poté zní slavná Rosinina árie „Una voce poco fa“. Z méně hraného a posledního díla Rossiniho Viléma Tella árie Matildy. Poté skladatel věší operu na hřebík a odebere se na výminek a zabývá se gastronomií a užívá si uznání a obdivu v Paříži. Málo známá je též Donizettiho Rita, jejíž árii slyšíme a já si poznamenávám, že zatím nejlepší. Velmi slavná je „Regnava del silenzio“ z Donizettiho Lucie di Lammermoor, jejíž interpretka není ani Joan Sutherland, ani Andulka Moffo, leč snaživá. Tatáž opera pokračuje tenorovou árií Edgarda, kde píšu docela šikula a má to atmosféru a na ni naváže ještě árie Lucie „Il dolce suono“, jejíž interpretka mě nepřesvědčila.

   Další árii dona Alfonsa z Lucretie Borgie téhož skladatele zpívá basista Lyvch (patrně Ukrajinec). Navazuje sopranistka Zoja Petrova, jejíž národnost neuvedena, leč musím ji ze všech prohlásit za nejlepší za přednes slavné dvojárie z Náměsíčné „ Ah, non credea mirarti…. Ah, non giunge“. Program uzavírá Duet Lucie a Edgarda z té již třikrát citované opery v podání sopranistky Esterkové a tenoristy Kuchara „Veranno e te sull’aure“. Oba k sobě jdou velmi pěkně.

   Po koncertu si všichni povídají a objímají se se Simonou Šaturovou, za níž vyběhnu na plac, kde nejprve oslovím Zoju a upřímně ji chválím za prvotřídní výkon. Trochu kypřejší dívka má velikou radost a já z ní také. Pokouším se nějakou dobu se Simonou promluvit, což se mi nakonec podaří,  neb jsem trpěliv a představím se jako ten R.M., který jí na facebook posílal svá povídání. Mile mě překvapí, že se hned živě upamatuje a já ji požádám o spojení, leč ona potvrdí, že stačí ten facebook.

   Vyprávím jí o tom, jak mě při jednom rozhovoru na Vltavě před koncertem haydnovsko-mozartovským doslova nadchla, když pronesla, že ona z hlediska zpěvu klade mezi oba skladatele rovnátko. Měl jsem z toho kouzelného přeřeku radost celý den a dal jsem jí proto indiánské jméno Simona Rovnátko Šaturová. Doslova se zalamuje smíchem. Mám zase božskou náladu a doufám, že zase brzy bude mít nějaký koncert.

   Po koncertu se ještě zastavíme s organizátorkou toho všeho v čele neziskovky Zámek Liteň krásnou paní Ivanou Leidlovou, o níž říkám, že zralá blondýnka má vypadat jako ona. Ach ta česká buržoazie, kéž by nám mohutně zbohatla, aby mohla podporovat kulturu tak jako Leidlovi. Mocně a upřímně děkujeme a povzbuzujeme, ať vydrží i v této těžké době.

   Cestou zpět nejprve v lesíku Sylvie s Vaškem vyrývají stylově poblíž hrobky Daubků semenáček doubku, který chce Sylvie někde zasadit. Po cestě narazíme na příjemnou hospůdku, která je dřevěná a tváří se jako provizorní s venkovním sezením. Samozřejmě neodoláme a doplníme tekutiny, neb je tu příjemný a teplý večer. Snad tu za rok budou zase. Patrně jen v létě. Uvidíme v listopadu na adventním koncertu.