Ester, olympiáda, hudebnice, dobrá nálada a tak podobně

  Zdánlivě nesouvisející témata, leč dočkejte času, spojitosti se dočkáte. Uvidíte sami, jak je na světě krásně.

  Pokud jde o téma olympiáda, nemám zatím ve zvyku zachycovat u zimních olympiád v obsáhlé eseji ty události, jež mě nejvíce zaujaly. Na rozdíl od poloviny londýnské ve dvanáctém a celé riodejaneirské v šestnáctém. Možná, že nakonec u další zimní to také učiním. Ani dnes nebudu podrobně mluvit o podle mého názoru perfektně zorganizované a svým průběhem zajímavé olympiádě korejské, jež právě skončila, ale jen o jediné události.

   Jistě se shodnu s mnohými u nás i ve světě, že dvojitý zážitek s Ester Ledeckou byl po letech srovnatelný s pocity při vítězstvích Zátopkových, která jsem osobně nezažil. Čáslavskou jsem už zastihl v plné síle a pak také další (Změlík, Dvořák a Šebrle, Železný, Špotáková, hokejisté). Dnes v éře internetu a sociálních sítí celý svět viditelně ustrnul v údivu a projevil sympatie, jaké nepamatuji.

   Já nezapomenu nikdy na dojezd superobřího slalomu, kdy se na obrazovce objevila zelená minus setina a kamera zabrala dosud vedoucí Andulku Veithovic, jež obrátila hezkou tvářičku k odchodu a nato kamera zpět a ta naše dívenka v přilbě a ochranných brýlích udělá do kamery obličejík, jako kdyby se ptala, proč tolik pozornosti a pak povystrčí jazyk do mezery mezi rty na levé straně a zarejdí s ním po způsobu hadů, kteří tak zkoumají pachy v okolí. Patrně jím zjistila, že na tom prvním místě něco bude, a odešla se tedy za svými lidmi z rodiny a doprovodného týmu radovat po způsobu koťat, která dostala nové klubíčko.

   Po chvíli je už seřadí, aby vyhlásili výsledky, a všechny medailistky jsou krásné dívčiny. Dvě brunetky a ta naše blondýnka. Však jsou všechny ze starých rakouských zemí, Lichtenštejnka, Rakušanka a Češka. Všechny od této chvíle už jen září a já z toho všeho mám skvělý pocit a jsem hrd a whisky na dva prsty. Jakákoli mizerná nálada nemá nárok. Maminka, kdyby tu mezi námi ještě byla, by řekla, že ta holka dělá senzační čumáky.

   O týden později už při Esteřině kmenové disciplíně ani komentátor neječí, jak je bohužel častým zvykem, ale zajásá až v cíli. Kouzlo překvapení se tu už konat nemůže, avšak trojice na večerním slavnostním vyhlašování rovněž dostává vysoké hodnocení v mé anketě o nejhezčí sportovkyně. K tomu se Ester snaží všechny po hymně postavit na nejvyšší stupínek, ale nedaří se to a všechny se tomu smějí a já mám zase pocit nebeský. A zase se zvedám pro láhev skotské.

Korunu všemu dají německý snowboardový trenér, který přiznal, že příběh Ester je tak krásný včetně jejího osobního kouzla, že fandil místo svých děvčat jí, a jakýsi Rakušan, který výstižně na sociálních sítích přiznal, že by mu nevadilo, kdyby se Česká republika přejmenovala na Esterreich.

      Postupně mi dojde ona spojitost s hudbou, mé spanilé čtenářky a stateční čtenáři dobře vědí, jak mi dělá radost, když na pódiu hrají nebo zpívají šikovné a krásné dámy a jak bývám nadšen, když po mě očkem hodí, případně udělají jiné podobné senzační čumáky a dají najevo, že mě znají. Tak a podobně se raduji, že jsem na světě, který je plný takových dívek jako Ester.

   Ze všech nejsenzačnější čumáky dělá houslistka Markéta Janoušková, zírá do not stejně jako Ester do kamery, a vypadá to někdy, že se diví, co to ten autor napsal, když pojednou se čumák zkoumavý rozzáří, jako kdyby říkala: „To je tak hezký, co zrovna hraju.“ Dělával jsem si z ní legraci, že si na pultík nedává noty, ale Kantorkovy vtipy, a aby věděla, o čem mluvím, dal jsem jí dva sešity jeho vtipů k Vánocům 2015. A taky musím poslat tohle povídání šikovné instruktorce snowboardingu Michaele Ambrosi, jež hraje na flétnu tak jako Ester jezdí a ještě k tomu je milá a hezká. Jen kdyby už měla čas na koncerty.

 K té olympiádě jen heslovitě, co mě ještě nejvíce zaujalo. Především pokračující pokles síly českého hokeje a životní úspěch hokejových Němců, kteří stáli krok od zlata, které by bylo větší senzací než Esteřino obojživelné vystoupení. Kouzlo biatlonistů vyprchalo s podivným odchodem nejkrásnější biatlonistky na světě Koukalové. Běžce ani běžkyně už vůbec nemáme. Český skok na lyžích prakticky neexistuje.

   Marit Bjoergen je Phelps na lyžích. Nizozemským rychobruslařům sice už nezamrzají kanály, jak vidno na starých obrazech, vystavěli si tedy dráhy a jejich chlazení financují z tulipánů a zeleniny. Vyhrávají, co se dá, ale suverénu Kramerovi se nakonec nepodaří získat vytouženou zlatou. Sáblíková aspoň stříbro, když je celou sezónu chabrus na záda. Nemít Rakousko Hirschera, jeho pověst sjezdařské velmoci zplesniví. A holky americké s hokejkami konečně seberou Kanaďankám titul. A kluci američtí v curlingu v jednu chvíli ve finále získají proti silným Švédům v jednom endu pět bodů, což je na této úrovni zázrak. Stejně pořád nechápu, jak se to počítá.

   Po dlouhé době jsem se díval na krasobruslení, konkrétně na tance na ledě kvůli francouzskému a kanadskému páru, které oba ční již delší dobu nad ostatními. Zase čněli a to znatelně. Kanaďané nasbírali světový rekord v bodech a v takzvaném provedení, dříve umělecká hodnota samé šestky. Naposled je na olympiádě dostali v roce 1984 v Sarajevu legendární Britové Torvill-Dean (tehdy dostali dvanáctkrát šestku). Záznam jejich slavné jízdy na Ravelovo Bolero nám pustili a byla to krásná vzpomínka a poučné srovnání. Letošní první a druhý pár ve mně zanechaly stejně silný dojem. A jak již praveno, Korejci se vytáhli a lze je jen chválit. A jsem v rozpacích, proč MOV přidělil příští zimní olympiádu Pekingu, to jest zase východní Asii, a městu 200 km od hor. Prý se tam bude cestovat rychlovlaky, což je jistě rychlejší než přejet Prahu v pátek odpoledne. A bohužel zase budou přímé přenosy v noci a znovu na třech stanicích.

   Kdo to pořád chválí Českou televizi, která se léta vytahuje, že u ní máme veškerá mistrovství a olympiády a ani není schopna zajistit, aby moderátoři mluvili dobře česky. Viz lidi, Američani, policisti a číslovky a přechodníky a vůbec chatrná slovní zásoba. Ale to už jsme zase na jiném brambořišti.

,..