Tahle hudební legenda, jíž je letos neviditelných 68 let, hraje na závěr svého evropského turné 19. června 2013 v pražské O2 Areně. Je to on, kdo spolu s Kooperem, Mayallem, Rolling Stones a dalšími „přeložil“ blues do rockové hudby a ukázal Američanům, jak jejich vlastní hudba může být krevní transfúzí populární hudby, jež by bez oněch černých amerických kořenů z louisianských dupáren a chicagských klubů vypadala úplně jinak. Byli to v 60. letech právě Britové, z jejichž pera, strun a kláves zaplála doslova hudební revoluce a blues přitom mocně foukalo do krbu.
Eric mně chyběl z osobností a souborů, jež jsem si nejvíc přál živě slyšet a vidět, nežli, jak s oblibou a drzostí sobě vlastní říkám, zavřu oči. Ray Charles, Rolling Stones, Pink Floyd, Joan Baez, Bob Dylan, Johnny Cash, Carlos Santana, Led Zeppelin, Jethro Tull a Eric Clapton. Ještě mi schází Leonard Cohen a Andulka Netrebko a pak to vypukne. Jak se znám, budu pak smlouvat, že jsem ještě neviděl Neapol a tak podobně. Holt židovští předkové. V hale mi není úplně jasné, kdeže to vlastně mám místo, sektor 422, řada1, sedadlo 3. Najdu si v prvé řadě trojku a kolem mě postupně usedají lidé jsouce přesvědčeni, že si své místo našli správně. Plno lidí hledá správné místo, běhají tu služebné holčice s baterkami a vypadají, že to tu vidí poprvé. Jo, děvčátka, všechno je jednou poprvé, ale většinou to za moc nestojí. Hraje předkapela a pak se o přestávce ukáže, že většina z nás sedí špatně a v mé řadě nastává veliké stěhování, jehož jsem bohužel osobně účasten. Příště už budu vědět. Po přestávce přijde Eric a přivede si kapelu ve složení Doyle Bramhall kytara, Steve Jordan bicí, Chris Stainton klávesy a Willie Weeks basová kytara. Tento základ doplnili klávesista Paul Carrack a hráč na steel kytaru Greg Leisz, Tklivě lkavý zvuk steel kytary skvěle obohatil sound souboru. Zpěv půvabně oživily doprovodné vokalistky Michelle John a Sharon White. Hraje se výborně sestavený průřez celou jeho tvorbou a převzatými skladbami, jež kdy hrál s různými soubory, nebo sólově. Uvědomuji si, že už 44 let vystupuje jako sólista, naposledy byl členem skupiny Blind Faith v roce 1969. Čtyři kousky jsem poznal od legendárních Cream, pět písní bylo z jeho sólové dráhy, něco byla převzatá blues a pár věcí z dávných dob, kdy hrál s Yardbirds a Johnem Mayallem. Zajímavé bylo řazení hudby, dle mého velmi propracované a nejvíce se mi líbil střední úsek, kdy Eric výrazně ubral na důrazu, vzal akustickou kytaru a zahrál několik nádherných blues jako vystřižených z povodí Mississippi. K tomu zařadili jakési staré blues, jež skvěle hrál a zpíval Chris Stainton hrající na elektrický klavír a atmosféra byla jako někde v nočním klubu. Však jsme se se sousedem shodli, že této hudbě by slušelo komornější prostředí. Jenže pane, povídám, kdyby místo 15 tisíc diváků byla kapacita jako v jistě komornějším Rudolfinu, lístky bychom nezaplatili. Scéna byla umně nasvícena a opatřena několika desítkami led panelů, na nichž běžely dílem grafické obrazce a dílem skutečné záběry, vše jakoby rozstříhané a roztrhané, takže až pohled na všechny obrazovky dával celkový výsledek. Osvětlení bylo též umné až na chvíle, kdy nám šlo intenzivní světlo do očí, takže nám bylo nutno býti chvíli cudnými. Po obou stranách pódia nám sloužily velkoplošné obrazovky s detailními záběry dění na pódiu. Od prvního poslechu se mi líbilo blues a je tomu tak dodnes. Eric je jedním z nejlepších kytaristů rockové historie (snad je jasné, že jde o rock, abychom se nepřeli o názvosloví) a hráč, který je na nástroji přesný a důsledný a i ve veliké rychlosti slyšíte každý tón. Nikdy jsem neměl rád kytaristy, kteří své malé technické dovednosti maskovali hojným akordem a silným zvukem s elektrickým zkreslením. Dobrého kytaristu poznáte, když se chopí akustické kytary, kde ho nástroj ihned přiměje hovořit pravdu. Eric hrál skoro dvě poctivé hodiny a zanechal ve mně přesně ten pocit naplněné radosti, který jsem čekal.
