Letos jdu na pět koncertů. Tento festival má zvláštní vůni podobnou Pražskému jaru a dramaturgii poněkud svázanou s Dvořákem, takže mnohé se opakuje, ovšem začasté se zajímavými interprety.
8. září jdeme s Hankou do Rudolfina na Tonhalle-Orchester Zürich vedený Paavem Järvim, pokračovatelem estonské hudební dynastie, jeho bratr Kristjan loni vystoupil s FOK. Ivo Kahánek je připraven k zahrání Beethovenova třetího klavírního koncertu a má evidentně potíže s nosem a očima, jako kdyby měl sennou rýmu. Při hře už mu nos dá pokoj. Ivo se do tohoto klavírního klenotu ponoří s nebývalou vervou a jeho mimika (zvaná senzačními čumáky) je nepopsatelná.
Po přestávce si dáme poslední Brucknerovu Symfonii č. 9 d moll. Také patří do sestavy devítisymfoniových autorů (spolu s Beethovenem, Schubertem, Dvořákem), čemuž se pověrčivě vyhýbal Mahler složiv nádhernou poeticko-vokální Píseň o zemi, aniž by čísloval a poté ještě devátou dokončil a desátou už ne. Pilní skladatelé jako vposledku Šostakovič (15), Mozart (41) a Haydn (104) jsou výjimkou. Většinou to bylo méně a možná, že to znamená i více. Sibelius (7), Martinů 6, Brahms, Berlioz a Schumann 4.
Naše symfonie je skutečným skladatelovým opusem magnum. Je nádherně melodická a nástrojově bohatá a směle obstojí v navazování na skladatelem obdivované Beethovena a Wagnera. Zde už do hotové symfonie příliš nezasahoval a nedal se k tomu přemluvit, jako tomu bývalo v minulosti, kdy si příliš nevěřil a úspěch a uznání přicházely velmi neochotně.
10. září opět po pár letech v Rudolfinu Izraelská filharmonie, tehdy řízená slavným Zubinem Mehtou a dnes Lahavem Shanim. V prvé půli si dám po letech Brahmsův Houslový koncert D dur, který hraje se svou obvyklou milou přívětivostí k orchestru, dirigentovi i nám prvotřídní americký houslista g\il Shaham. Proto na něj rád chodím. Koncert patří k pětici nejobdivovanějších a nejhranějších, což je především Beethovenův, Mendelssohnův, Brahmsův, Čajkovského, Dvořákův a Bruchův první. Přídavkem je patrně malý Kreisler a jako druhá Gavotte a Rondo.
Druhou polovinu koncertu vyplní opulentní a nádherné Rachmaninovovy Symfonické tance, op. 45. Já bych řekl, že mají milostnou atmosféru a vyvolávají náladu jako druhá řada Dvořákových Slovanských tanců. Na závěr i orchestr přidá soubojovou hudbu z Prokofjevova baletu Romeo a Julie a jako druhý přídavek jakési slavné houslové pizzicato.
21. září jdu již podruhé na mezinárodní sestavu Belcea Quartet, který nám v prvé půli zahraje Schubertův Smyčcový kvartet č. 10 Es dur a osvědčí komorní talent tohoto jen krátce žijícího rakouského génia.
Abychom mohli srovnávat, hraje se ve druhé půli Smyčcový kvartet dalšího mistra nad mistry v oboru kvartetní hudby, a to Dvořáka. Je také desátý a také v tónině Es dur a nese přívlastek „Slovanský“. Jaká to shoda a jistě ne náhodná. Hudební vývoj pokročil a kvartety koncem 19. století už vypadají jinak než ty na počátku věku, ale nic to nemění na bohatosti Dvořákovy instrumentace, takže někteří říkají a já s tím souzním, že poslední Dvořákovy kvartety č. 10 až 14 nazývají kvartetními symfoniemi. A to ještě přijde Debussy a Bartók.
22. září Českou filharmonii od klavíru řídí a na klavír hraje sir András Schiff. Tenhle pilný a k obecenstvu přívětivý elegantní pán je vždycky plně zaměstnán, takže v prvé půli neobvykle zahraje dva klavírní koncerty, a to Bachův č. 1 d moll BWV 1052 hned poté Mozartův poslední č. 27 B dur, K595. Ten první má zvláštní atmosféru a připomene pár známých motivů, však se hraje z velkého Bachova koncertního klávesového odkazu snad nejčastěji, a to na cembalo i moderní klavíry, což mi zase tolik nevadí. A Mozartův poslední klavírní koncert je před Beethovenem vrcholem klavírního umění.
Když je řeč o Beethovenovi, dáme si ve druhé půli jeho snad nejpopulárnější a v různých anketách za nejlepší symfonii považovanou č. 3 Es dur, op. 55, „Eroica“. S ní si člověk užije krásy a pestrosti hudby do sytosti.
