Dvořákova Praha 2016 – díl 2, orchestrální a sólově koncertní

Podíváme se na koncerty tří světových orchestrů, s nimiž vystoupili vynikající sólisté na téže úrovni. Letošní ročník zdá se mi býti lepší než minulý. To by bylo na delší debatu, leč my dnes jdeme třikrát do Rudolfina.

    8. září si festival otevřu stylově dvěma svými skladbami z nejmilejších. Náš prvotřídní violoncellista mezinárodního renomé Jiří Bárta se posadí s violoncellem na zvýšený pult přímo přede mě a zahraje mi koncert ze všech nejnádhernější, Dvořákův h moll. Doprovodí ho světově údajně nejnahrávanější London Symphony Orchestra s italským dirigentem Gianandreou Nosedou.

    Bárta, který před dvěma lety jako kurátor vytvořil skvělou komorní řadu, se pustil do Dvořáka s vervou a energicky a vysloužil si ode mě označení „hrdinný cellista“. Dospěv tak k druhé větě Adagio ma non troppo, tak často a nesprávně hrané samostatně, ukázal, že mu nechybí pokora a pojednou tu je citlivý muž, po němž musí každá zatoužit, když si představí, je by ji držel jako nástroj a se stejnou láskou na ni hrál.

   Po celou dobu mě uvádí do vytržení to, co by možná leckomu vadilo. Hmaty na silných strunách violoncella jsou slyšet, podobně jako tomu bývá při hře na kytaru. Někde v 5. řadě to už zřejmě mizí. Mně to nejen nevadí, ale můj dojem z Bártovy hry to dokonce zesiluje. Ta hudba je díky oněm vrzavým zvukům prstů opouštějících struny nádherně živá. Jiří také občas obrací oči k dirigentovi, jako kdyby vedl konzultaci. Přidá dvakrát a jednou dle mého Bacha, jehož cellové sonáty rád a dobře hraje. O přestávce si čtyři kluci angličtí z orchestru dávají u baru pivo, což by měl udělat i dehydrovaný dirigent, energický jako Manfred Honeck a podobně zbrocený potem.

   Pánové dopijí a připojí se k ostatním, aby mi ukázali, jak se v Londýně hraje Rachmaninovova Symfonie č. 2 e moll, op. 27, má oblíbená. Hraje se tam krásně, musím říci, chvílemi jako filmová hudba, však jeden motiv Iňárritu použil v Birdmanovi. Představte si, že by ten Sergej podlehl narušené psychice po neúspěchu prvé symfonie, již zřezali hudebníci a dirigent, a přestal skládat. Orchestr mi připadal zvukem jako těžké červené víno a připomněl mi Izraelskou filharmonii loni.

   12. září na koncertu ČF se konečně dočkám houslí Hilary Hahn, v minulosti tomu nepřály jiné povinnosti, nebo mě nezaujal program. Hilary se mi vždy líbila hrou, již jsem zatím okusil na Youtube, i sebevědomým půvabem a drzýma očkama.

   Nejprve pozdravím pokývnutím hlavy do mezery pod paží prvního houslisty Petru Brabcovou, jež sem zrovna upírá zrak, a hezky se jako vždycky usměje. Při jejím příchodu si povšimnu, že patrně o něco později než u nás bude veliká radost i u Brabců.

   Při suitě z Lišky Bystroušky zavzpomínám na loňské vynikající představení v ND. Po moravském géniovi je nyní na řadě génius rakouský. Hillary předstoupí v nápadných velmi pestrých šatech a hraje nám Mozartův Houslový koncert č. 5 A dur, K 219. Získá si mě průzračnou hrou a neobyčejně citlivými a přesnými smyky při ztišeních a pianissimech. V poslední větě, jež zní tanečně, se Hilary rozpohybuje ještě více než v předcházejících větách a téměř tančí. Její hra byla vysloveně krásná a vystoupení tak emocionální, jak jsem očekával. Jen bych rád s ní někdy živě slyšel nějaké náročnější dílo, příkladmo to, co přijde vzápětí. Mohu si to pustit na Youtube, ale to není ono.

   Ten koncert zřejmě poněkud předstihl dobu a už ukazuje, čeho se mohl svět od Wolfiho dočkat. Zajímavé je, že všech svých pět houslových koncertů složil Mozart v roce 1775 jako devatenáctiletý a pak se už k této formě nevrátil.

   Hillary přidá dvakrát, poprvé kousek vážný a podruhé virtuózně svižný. Obecenstvo ji sice ocenilo, ale nikoli vstoje. Hilary sice byla vynikající, nikoli však v očích obecenstva oslnivá. Možná, že někomu mohly vadit její neformální šaty. Pro převažující starší generaci dam zde se vyskytujících je taková drzá holka za hranou.

   Po přestávce v souladu s názvem festivalu obdržíme typický český standard. Skvěle zahranou Dvořákovu Osmou.

   Na 23. září si naděluji pozoruhodný koncert v režii ČF, kde zazní v prvé půli Dvořákův Žalm 149, op. 79, a především můj oblíbený Martinů a jeho výjimečná Polní mše H 279. Po přestávce se hrají v souladu s letošní dramaturgií tři Dvořákovy koncertní předehry a po skladbách inspirovaných Erbenovou Kyticí se plán naplňuje. Bělohlávek ohlásí, že koncert je dárkem velkému pěvci Richardu Novákovi k 85. narozeninám, což se nám líbí.

   Od některých kritiků jsem zaznamenal výtku směrem k nesourodosti programu, na níž něco je. První, vokální a na liturgickou tradici navazující polovina programu se od programové hudby dost zřetelně odlišila. Tím nechci říci, že by mi to nějak vadilo. Já bych možná začal Polní mší a pokračoval zase Martinů Památníkem Lidicím a Dvořáka celého hrál souvisle ve druhé půli.

   K polní mši byl orchestr obsazen takto: 3 trubky, po 2 flétnách, klarinetech a trombónech, klavír, harmonium, tympány, velký buben a dva malé, řehtačka, triangl, mešní zvonky a zvony. Zpívat bude Pražský filharmonický sbor a jako sólista přední barytonista Svatopluk Sem. Textovou předlohu zajistil skladateli spisovatel Jiří Mucha, práce mu dosti vázla a výsledek mě příliš nepřesvědčil a už vůbec ne interpretace, již textu přikládá autor programové brožury. Podle mého Martinů, který reagoval na počátek války, spíše vycházel z praxe, kdy vojáky doprovázeli duchovní, kteří sloužili mši na volném prostranství, a tyto bohoslužby se nazývaly polní. Vzpomeňte jen, jak ji ve Švejkovi sloužil feldkurát Katz. Celé velké jednotky by se do kostela nevešly, vždyť pluk má dva až tři tisíce vojáků.

   Budu se muset na tuto skladbu podívat blíž. V každém případě je velkolepá a skýtá celou škálu emocí. Náladou je plna obav z propuknuvší války. Po přestávce se přenášíme těsně před Dvořákův první odjezd do USA. Hrají se koncertní předehry V přírodě, Othello a Karneval, které se premiérovaly zde v Rudolfinu s orchestrem Národního divadla a velikým úspěchem. Na nás zaúčinkovaly podobně. Petra u dnes není, leč alespoň jsem mohl složit poklonu krásným očím Markéty Vokáčové díky tomu, že mám až čtvrtou řadu vlevo.

    Celý festival uzavírá 24. září nejlepší italský orchestr, na který jsem také dosud nezavítal. S Orchestra dell‘Accademia Nazionale di Santa Cecilia Roma, který se uvedl stylově půvabnou předehrou k Rossiniho opeře Popelka, hrál jako druhé číslo věhlasný americký houslista Gil Shaham Čajkovského Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35, na houslích Stradivari Contesse de Polignac 1699 tak, že jsem téměř oněměl.

   Jeho vstup mě zprvu udivil, neb se neustále zubil kole sebe a očkem házel po orchestru a činil tak po celý koncert, pokud zrovna nebyl schoulen k houslím a nesváděl souboj s tou skladbou, kterou někteří považovali za nehratelnou. Rozhodně hře dal vše a pot z něho jen tekl a já jsem mu to určité teatrum brzy odpustil. Připomínal mi fyziognomií Anthonyho Perkinse z Hitchcockova filmu Psycho. Nakonec dvakrát přidal, Bachovu gavottu a další kousek, který neohlásil, a já jsem ho neurčil a mohl by klidně tak hrát celou noc. Rudolfinum vzdává úctu dvojím povstáním. Za pět dnů bude srovnání s dalším americkým hráčem a dalším orchestrem, ale to už bude zahajovací koncert nové sezóny ČF.

    Celý orchestr byl skvělý a já jsem si v něm vyhlédl několik hráčů, s nimiž jsem navázal mentální kontakt. Především to byl úžasný první violoncellista, který vypadal jako sicilský drsňák s upilovanou brokovnicí. Kousek za ním italský šlechtic, který musí pronajímat palác s freskami Piera de la Francesca a přivydělávat si hrou na violoncello, aby měl na jeho údržbu. A dvě velmi krásné první houslistky, jedna černá kudrnatá a druhá zlatovláska. Ach ty Italky. Před nimi koncertní mistr, elegán vybraných gest a neskrývaného uznání ke kolegovi, zřejmě prvotřídní houslista, jinak by tu neseděl.

   A Sir Antonio Pappano s taktovkou, Brit dle toho Sira a pasu, leč původu slyšitelně italského. Po přestávce zahráli stálici symfonických koncertů na celém světě, Čajkovského Symfonii č. 5 a moll, op. 64, o níž skladatel pochyboval stejně jako o sobě, domnívaje se, že je „vypsaný“. V prvních dvou pomalých větách mám pocit zvuku jako Martini rosso a valčíková věta dosvědčuje, že mistry valčíků byli především Chopin a Čajkovskij, jejichž valčíky a polonézy mají lehkost a eleganci na rozdíl od hřmotných Straussů.

      Zajímavé, italský orchestr hraje dvě klíčová ruská díla, avšak nakonec přidává tak jako začal a zahraje předehru k Rossiniho Lazebníku sevillskému a osvědčí, že italskou hudbu umí. Je však také třeba poznamenat s jistou jedovatostí, že italská hudba nemá od 19. století skladatele a díla rozměru Schuberta, nebo Brahmse, natož Dvořáka. Itálie, to je království vokální hudby, ať jde o duchovní hudbu, či písně, především však operu.