Dvořákova Praha 2016 – díl 1, komorní

 Po dvou domácích kurátorech komorních řad, violoncellistovi Jiřím Bártovi a klavíristovi Ivo Kahánkovi sáhlo letos vedení festivalu do zahraničí a podařil se mu mistrovský kousek.

   V Jihoafrické republice narozený, do Británie s rodiči přišedší a její pas získavší a dnes v Berlíně žijící a za Evropana se přesvědčeně prohlašující houslista nejvyšších kvalit Daniel Hope (1973), jenž mě nadchl před dvěma lety, kdy zde přehrál nejprve Vivaldiho Quattro stagioni a poté jejich nápaditou rekompozici od Maxe Richtera a získal si mě dokonale hrou, sympatickým vystupováním a tím, že měl notový podklad v tabletu, což považuji dodnes za chytré a praktické a ještě jsem to u jiného neviděl.

   Koupil jsem si s ním tehdy desku Spheres, jež mi dává zažít nádherné housle, kdykoli po nich zatoužím a nestačí mi Markéta, na své první desce poněkud konvenční. Jak uvidíte, Daniel se letos omezil na komorní hru a sestavil za tím účelem pozoruhodné soubory ze svých přátel a k mé radosti i z českých hráčů. Tak dost a pěkně zpátky na festival.

 9. září se scházíme v Anežském klášteře a kurátor, který přijíždí ve chvíli, kdy s Hankou vycházíme od Anežky, a loučí se s milým a hezkým synkem, si přivede své časté spoluhráče amerického violistu Paula Neubauera a violoncellistku Josephine Knight, které na kvintet doplní k mé radosti českými hráči. Především je cenné, že na pozici nejprve prvních a ve druhé skladbě druhých houslí hraje náš patrně největší talent Jan Mráček (1991) a druhou violu primárius Bennewitzova kvarteta Jakub Fišer (1986), který v kvartetu hraje první housle. Ve druhé dnešní skladbě ještě přijde violoncellista Ivan Vokáč, aby doplnil sestavu na sexteto.

   Začíná se Brahmsovým smyčcovým kvintetem č. 2 G dur, op. 111. Zralý a znalý Brahms mi prostřednictvím výtečné a expresivní hry zejména obou houslistů dává najevo, že má někdejší rezervovanost vůči němu musí být zapomenuta. Skladba má mnoho nálad a barev, mimo jiné karlovarská vřídla, uherské tance, vídeňskou přívětivost a plno radosti. Mráček se opět nezřízeně potí, ale tentokrát je od počátku jistě i díky Danielovým povzbudivým pohledům docela odvázaný a rozverný.

   Nálada je úžasná a o přestávce podlitá malým rakovnickým u Anežky. Na židli u zdi sedí druhý houslista a mluvčí Bennewitzova kvarteta Štěpán Ježek, který zde patrně sleduje, jak si povede jeho primárius. Říkám mu, že to vypadá, jako kdyby spolu hráli už leta. Potvrzuje a praví, že měli jen jedinou zkoušku.

   Po přestávce hrají Čajkovského Smyčcový sextet c moll, op. 70, „Souvenir de Florence“. Petr Iljič nezklame, je to překrásné, zejména druhá věta Adagio cantabile e con moto, kterou ocením nebývalou devítkou a vzápětí jsem dokonán skvělou souhrou houslí, oba se tváří jako spříseženci a zaznamenám i drobné žertíčky za podivuhodného rytmu. Možná, že Petr ovlivnil i Schönberga v jeho Zjasněné noci. Je tu božská nálada i díky prostředí, jen myslím, že by dnešní program naplnil celé Rudolfinum.

  Jako druhý koncert komorní řady volím 19. září opět Daniela s kolegy, tentokrát v Dvořákově síni. Dnes budou hrány jedna věta kvartetní z nedokončeného a původně ztraceného Klavírního kvartetu a moll Gustava Mahlera, který jeho okouzlující žena Alma našla až 50 let po manželově smrti, kdy už ovšem okouzlující moc nebyla.

   V Mahlerovi nádherné Danielovy housle a klavír se začne uplatňovat až ve druhé polovině, ale velmi barevně. Poté Schumannův Klavírní kvartet Es dur, op. 47, a po přestávce opět osvědčený a propracovaný Brahms a jeho Klavírní kvartet č. 1 g moll, op. 25, dílo sice spíše rané, ale považované za významné v rámci prvního období jeho tvorby. Premiéra se konala za účasti Schumannovy vdovy Clary u klavíru v roce 1861 v Hamburku. Tehdy šlo o první veřejné provedení skladatelova komorního díla. Další zajímavostí, je, že Arnold Schönberg na popud slavného dirigenta Otto Klemperera, s nímž mám doma Mahlerovu Druhou, vytvořil z kvartetu orchestrální verzi a tu použil později Balanchine k choreografiii baletu. Program velmi chytře navržený a mistrovsky zahraný, k němuž musím učinit pár poznámek.

   Kdo tentokrát s Danielem hrál. Paul Neubauer opět usedl vedle Daniela s violou, místo u klavíru zaujala Američanka Wu Han původem z Taiwanu a violoncello ovládal její manžel a slavný americký violoncellista David Finckel. Paul je opět rezervovaný a elegantní, Wu kouká po spoluhráčích pohledem „Musim ty kluky hlídat“ podobně jako Jitka Čechová ve Smetanově triu sleduje mateřským okem Jiřího Vodičku a svého manžela Jana Páleníčka. Nejlepší je David, zřejmě neobyčejně dobře naložený a stále se usmívající pod knírek a vrhající kol sebe vychytralé pohledy a nejvíc na nás do první řady, jakože se všichni máme skvěle a hudba jde, jako nikdy. Ta nálada je znát i z jeho hry a pohybů smyčcem. V neposlední řadě nutno poznamenat, že jedinou, která má noty v tabletu, je klavíristka, která tak šetří výdaje za obraťstránku.

   Primárius je tentokrát velmi soustředěný, ale občas mu unikne šťastný úsměv, neb ono to vše opravdu jde skvěle. Je tu nálada, s níž je právě hudba nejkrásnější a již nikdy nemůžete mít u televize, natož u jiné akustické reprodukce. Přidávají dvakrát, první kousek začne Paul mezi diváky, kam se předtím tiše vykrade a po cestě dopředu jim hraje na violu tklivou uhersky znějící melodii do oušek, přestože mu na čelo nic nepřilepili. Totéž zopakuje podél celé první řady. Samozřejmě sklidí ohromné ovace i vstoje. Poté ještě přidají kratší žertovný kousek, který vypadá jako jakási parafráze.

   Po koncertu nás ještě Jiří Vejvoda pozve na rozhovor s hudebníky, který je velmi příjemný. Často se chválívá pořadatel i místo, ale jejich slova o festivalu, sále, Praze a české hudbě nejsou jen povinnou slušností, nýbrž je z nich cítit nelíčený těsný vztah. Například Wu svým žákům říká: „Chcete-li se naučit hrát českou hudbu a zejména Dvořáka, musíte se do Prahy vypravit a tam vám to dojde.“ Všichni ti nesebevědomí, kteří se nám ostatním pořád pokoušejí nasazovat jakési psí hlavy, by si měli uvědomit, že si naší kultury někde velmi cení a mají nás ve vážnosti a úctě. Pro mě je takový Daniel kulturní a lidský soused a jsem také jako on Evropan a trochu jako Wu s Davidem hravý a otevřený Američan.