Večer 31. května 2013 na scénu divadla Hybernia vběhne mladík v černé košili a černých kalhotách, jež drží červené šle. Ponožky má stejné barvy, česky pozdraví a anglicky pohovoří pár slov, co že jako bude a zasedne ke klavíru, rozcvičí ruce, hodí na nás několik šklebivých pohledů, jako že teď si to užijeme a spustí něco mezi klavírní etudou a ragtimem, rozhýbe nám krevní oběh a po prvním kousku popadne tlustý mikrofon a praví, že to byl a ještě se bude hrát nějaký šopán.
Tomu jsem rozuměl, jako že Schumann, však víte, jaké starosti si Francouzi dělají s výslovností cizích, zejména německých a anglických slov. Zkuste tam však něco říci ledabyle v jejich jazyce. Zasklí vás a přestanou komunikovat. Druhou skladbu jsem identifikoval jako slavné Nocturno č. 2 E dur, vzpomněl jsem si na Polanskiho Pianistu a pochopil, že šopán je Chopin a pojal podezření, že my to čteme blbě šopén a má to být šopán. Odteď to budu říkat a ohromovat sličné intelektuálky. Co tento klavírní ekvilibrista dělá. Především dovedně improvizuje a maje klasické vzdělání a zřejmě nezměrně šikovné ruce a od dětství jsa zasažen klasickým jazzem předvádí názorně, co to je improvizace na dané téma. Rošťácký neposeda, který mi připadal trochu jako Jacques Brel,co vypadal jako kůň, mírně střižený darebáctvím Belmondovým a potrhlostí Pierre Richarda. Vždy zahájí konvenční podobou skladby a po chvíli se pustí do nespoutané improvizace ve stylu ragtimu, swingu, boogie woogie, nebo šantánového piana. Ukazuje názorně a slyšitelně, jakým zázrakem je vlastně hudba a co všechno je možné zahrát. K tomu má na kraji kláves položenu kameru, jež snímá jeho práci rukou a promítá ji na plátno nad ním, k tomu reflektory, láhev se stolní vodou, neustálá komunikace s diváky pomocí posunků, pohybů a příšerných a výmluvných grimas. Každou chvíli dělá, že jako neví, co bude hrát, civí do programu a udělá pak takové to „joužvim“. Copak se vlastně hrálo: Začalo se dvakrát Chopinem, jak jsem již pravil, dále Mozartovo rondo Alla Turca lidově zvané Turecký pochod a po něm vrchol první části koncertu Beethovenova Sonáta č. 14 C moll známá jako „Měsíčního svitu“. Bylo až neuvěřitelné, kam až ji Pierre-Yves zavedl a co z ní vytěžil. Napadlo mě v tu chvíli, jak je ošidné a zrádné skladatele zasouvat do přihrádek. Nikoho by nenapadlo zrovna Beethovena dávat dohromady s impresionisty, ale když slyším tuhle nádheru, vidím chladnou noc a měsíc v úplňku a jsem neobyčejně malenkonický, jak pravívala někdejší milá Petra ze Sioraku, hrdiny Merleho řady počínající Dědictvím otců, co byla prostá holčina z venkova. Tak tedy poslyšte: http://www.youtube.com/watch?v=8cIDV1Sa0y4 Nikdo nevystihl tak nádherně náladu měsíčné noci, až nakonec impresionista Debussy svým Clair de Lune. Tak jsem se zasnil. První část skončila známým tradicionálem Tea for Two, jež ochutnejte v Armstrongově podání. http://www.youtube.com/watch?v=fMYanc8iwr0 Po přestávce na nás Plat zaútočil Rachmaninovovým Preludiem, jehož nespoutaná improvizace by se tomuto hudebnímu géniovi asi dost líbila, an rád pouštěl uzdu fantazii a sám hrál na klavír skvěle. Pak zase oblíbený Šopán a jeho Revoluční etuda č. 12. V programu psali, že Platovým stabilním číslem je Bachova Toccata a fuga D moll, údajně nejhranější varhanní skladba na světě, kterou zná snad každý. Je příznačné, že improvizovat na Bachova témata je mnoha jazzovým i rockovým hudebníkům vlastní. Poté přišlo číslo, jež je všude přijímáno s radostí, neb divák je vtažen do vystoupení a brouká si s klavíristou píseň, již zná snad každý. La vie en rose – Edith Piaf. http://www.youtube.com/watch?v=7-O0XorTiX4. Nedá mi to, ale zde to máte v originále s nejlepší zpěvačkou dvacátého století, jež mi způsobuje podivný výron jakési slané tekutiny zpod očních víček. http://www.youtube.com/watch?v=0g4NiHef4Ks. Za mnou náhodou sedí tři francouzsky hovořící dámy (mohou být odkudkoli, proto neříkám Francouzky), které nebroukají, ale hlasitě to zpívají v originále a krásně představení oživí. Pierre-Yves uzavřel výtečné představení jakousi Händelovou Passacagliou a jedním přídavkem. Tenhle galský kohoutek je typickým hráčem, jehož hudbu si na nosiči neužijete. Tohle prostě musí být živě.
