Předtím se ještě hraje v Plzni, neb jde o projekt spojený s její pozicí evropského hlavního města kultury 2015. A soudím, že jde snad nejzajímavější hudebně divadelní počin celého desetiletí. Dobře si zapamatujte Florea Theatrum.
Já však chci psát o představení oné opery 2. září v HAMU a s podrobnostmi k Florea Theatru (FT) vás odkážu na net: www.musicaflorea.cz. Jen velestručně, abyste neříkali, že si to neumíte představit.
Postavili si repliku barokního divadla, přesněji řečeno scény, neb stavbu převážně dřevěnou a textilní lze rozebírat a skládat a vystavět třeba na scéně divadla kamenného, nebo v tanečním sále, tělocvičně, sportovní hale či na venkovní ploše, anebo v přírodním amfiteátru. Možností je mnoho a jistě si umíte představit, jaké nádherné příležitosti to skýtá. Kamkoli, kde to jen trochu jde, můžete přijet a sehrát na úrovni divadelní představení, či operu, nebo balet. Jako za časů kočujících společností. Stačí jen mít zásobu kulis pro různá představení, tak, jako to bývalo zvykem před třemi stoletími.
Naše divadlo bylo vystavěno na dvoře Lichtenštejnského paláce na Malostranském náměstí, kde se mohou hrát různá divadelní a hudební představení pod širým nebem. Máme štěstí, přestože poněkud zamračeno, nehrozí ani kapka a poměrně příjemno tak kolem 16 stupňů. Výšku, tlak a rosný bod jsem nezjišťoval, avšak věřím, že po těchto údajích netoužíte.
Věren svému zvyku usedám do prvé řady a vedle mě shodou okolností paní, s níž zapříst hovor snadno. Dovídám se, že je matkou uměleckého vedoucího Florey Musiky Marka Štryncla a že to divadlo vyrůstalo u nich doma na zahradě a Marek se přitom vyučil několika řemeslům. V mých očích jeho váha ještě vzrostla.
Operu Costanza e fortezza složil rakouský skladatel, hudební teoretik a pedagog Johann Joseph Fux (1660-1741) pro pražskou korunovaci Karla VI. (pokud počítáme jen české krále, byl by druhý). Vy, kteří dáváte pozor, pečlivě čtete a do paměti ukládáte informace ode mě, víte, že také Fuxův žák Jan Dismas Zelenka složil rozsáhlý a překrásný korunovační melodram Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae Corona – Melodrama de Sancto Wenceslao, jenž se dával v Klementinu a loni jej skvěle znovupředneslo Velké C. Nutno ještě dodat, že libreto vytvořil Pietro Pariati a hudbu k baletům napsal Niccolo Matteis, nikoli sám Fux.
Fuxova opera se hrála v zahradách Pražského hradu, což muselo být nádherné a představení trvalo pět hodin. Fuxe však nesnesitelně trápila dna, zůstal ve Vídni a operu řídil jeho zástupce, neméně slavný Antonio Caldara. Fux symbolicky odešel necelý rok po skonu posledního barokního císaře a čistokrevného Habsburka na trůnu.
Úspěch opery měl zásadní vliv na významné šlechtice, kteří počali více než dříve zakládat vlastní orchestry, zřizovat divadla, najímat skladatele a provozovat hudební představení. Morzinové, Sporckové, Lobkowiczové, Schwarzenbergové, Questenbergové a další. To je jeden z pramínků, jímž se napájela mocná řeka české barokní i klasicistní hudby dosáhnuvší prvořadé úrovně a znovu a znovu nás překvapující, neb drtivá většina toho, co bylo v těch historicky hudebně nejbohatších časech, ještě nebyla objevena, nebo zahrána.
Tak, to bychom měli osvětu za sebou. Nyní vzhůru k osobám, obsazení, orchestru, sboru a autorskému týmu. Nebuďte však ve straších, mého skromného názoru se dočkáte a předem říkám, že jsem byl neobyčejně nadšen.
Upozorňuji, že jména jsou dle dobových zvyklostí v opeře poitalštěna a já pro větší srozumitelnost tentokrát se podržím latinských jmen, neb je tak známe z historie. Do závorky dám ta italská, a pokud se shodují, už to nepíšu.
Etruského krále Porsennu zosobnil kontratenorista Martin Ptáček, Michaela Šrůmová představuje bývalého a vyhnaného posledního římského krále Tita Tarquinia řečeného Superbus (Tarquinio) známého jako vraha předchozího a velmi schopného krále Servia Tullia a vzor pyšných a nesnesitelných samovládců. Basista David Nykl zpíval konzula Publia Valeria „Publicolu“ (tj. „přítele lidu“) (Publio Valerio) a jeho dceru Valerii mezzosopranistka Markéta Cukrová. Urozeného Horatia (Orazio) řečeného Cocles (od narození jednooký) ztvárnil barytonista Roman Hoza a slavného hrdinu Gaia Mucia (Muzio) řečeného později Scaevola mezzosopranistka Sylva Čmugrová. Urozenou Římanku Clelii zpívá altistka Stanislava Jirků, Tita Herminia „Aquilina“ (Erminio), Valeriova syna, ztělesnila sopranistka Alice Martini a konečně říčního boha Tibera, poté Génia města Říma barytonista Matúš Mazár.
Jak vidíte, dá docela úsilí všechny v opeře rozeznávat a pamatovat si je. K této úrodě hlavních postav ještě přistupují taneční role nymf a alegorií, Martovi kněží, haruspikové a Martův velekněz a vrchní haruspex, etruští a římští vojáci, vestálka a obyčejná Římanka, pontifex maximus a dva manipulanti. Nepamatuji operu s tolikerými postavami. A to ještě sbor tentokrát není součástí scény, nýbrž tvoří asi dvacetičlenný obrovitý hudební nástroj sedící vedle orchestru a vstavší při svém čísle. Baletní čísla nastudovali členové Hartig Ensemble, souboru, který byl průkopníkem studia tance doby baroka u nás a i mezinárodně se proslavil.
Pokud jde o děj, omezím se jen na co nejstručnější popis. Vyhnaný Tarquinius se vrací za pomoci etruského vojska pod králem Porsennou pomstít se a obnovit svou moc. Před hradbami města se bojuje a obě strany drží významné zajatce, avšak Tarquiniova pomstychtivost je brzděna uvážlivým Porsennou, který vidí, že stateční tvrdí Římané se jen tak nevzdají a dochází k názoru, že rozumné pro všechny bude dohodnout se na míru.
Ve hře je láska Horatiova k Clelii a Muciova k Valerii a myšlenka, že sňatky významných Etrusků s urozenými Římankami urovnají spor. Ale ti, kteří se milují, se postaví na odpor a trvají na svých vztazích. Bojuje se o most přes Tiberu a Horatius se tu proslaví destrukcí mostu a přeplaváním Tibery v plné zbroji, Mucius se vypraví zabít Porsennu, ale je lapen, pod hrozbami mučení vloží pravici do ohně, aby ukázal, že jej násilím nikdo nezlomí a vstoupí do dějin. Valeria trvá na svém vztahu k Muciovi. Nesnášenlivý a těžko zvladatelný Tarquinius se pokusí o výpad vlastními silami, leč Porsenna vidí, že válka nikam nevede, Římané jsou pevní a zdatní. Usiluje tedy o dohodu a velkoryse propouští zajatce a vidí, že na svazku s Valerií nemá smysl trvat.
Závěr tvoří velkolepá taneční čísla za účasti rozličných alegorií s mocnou oslavnou symbolikou. Vlastně to dopadne skvěle. Kluci si budou moci vzít vyvolené holky. Etruskové odtáhnou a žádný král už nebude vládnout, konzulové se budou čtyři století střídat, napráská se Galům a vydrží se i Hannibal až po zmatcích a Caesarovi v 1. století př. Kr. Octavianus vytvoří nové zřízení zemské. Dokonce mezi alegoriemi tančí i červenomodrobílá Československá republika, což je půvabný nápad inscenátorů. A Muciovi ruku dobře ošetří a naučí se používat levou, obdrží sochu a statečná Clelie také. Ale to už je jiná opera.
Smysl toho všeho je ukázat královskému páru a všem ostatním divákům, že Stálost a Síla jsou typickými vlastnostmi Habsburků a základem jejich vlády ve Svaté říši římské národa německého. Jen mi do toho připadá dost odvážné motat tu republiku. Ale tu si tehdy těžko někdo uměl v praxi představit. Kdyby věděli, co se za pouhých 53 let stane v Americe a za dalších třináct ve Francii. A kdyby tak stálost a síla uhnízdily se i v naší zemi, když už žádní Etruskové nehrozí.
Vraťme se však k aktérům představení. Marek Štryncl odřídil orchestr mocným nasazením a ještě stačil přitom občas uchopit barokní kytaru a připojit se svou hřivnou. Housle v prvé řadě hrály výrazně a sebevědomě a obě violoncella podmanivě a oblíbená Hana Fleková občas skoro sólově a tak krásně, že až orchestr kolem rušil. Zezadu někdy přišly jásavé žestě a celý orchestr, jehož dalším nástrojem byl sbor, uměl včas spěchat a nasadit strhující rytmy.
A ten realizační tým sestává z režiséra Tomáše Surého, choreografky Heleny Kazárové, výtvarníka scény Jiřího Bláhy, a kostýmů Romana Šolce, architekta Václava Krajce, světelného designéra Mojmíra Ledvinky a dalších šikovných a zdatných specialistů. Samozřejmě hraje orchestr Musica Florea, zpívá Collegium Floreum a tančí Hartig Ensemble. A máme to na jednom místě.
Na pódiu občas trochu hlasy povyjely z kolejí, avšak výkon obou klíčových dam Valerie a Clelie bych označil za ozdobu představení. Už je to jasné. Nyní už nebudu jezdit po Čechách jenom za Markétou Janouškovou a Marií Fajtovou, nýbrž i za tímto velkolepým převozným divadlem. Pozor, neplést si s divadly převozním, nebo převozníkovým. A už se těším, až někdo napíše čino, či zpěvohru, anebo balet jmenovitě pro tuto scénu. Proč ne?
