Collegium Marianum na podzim 2017

Příběh má jen dvě epizody, neb ta střední se nešikovně trefila do programu Velkého C. Nevadí, toho Händela jsem viděl letos v Nových Hradech na zámku, i když za již popsaných obtíží.

    Podzimní sezónu v duchu letošního páteřního tématu Zpívající zeměpis zahajuje 26. října v Zrcadlové kapli Klementina program Hanacco americano. Zase chodíme po Evropě i Jižní Americe a nahlížíme do rozličných dveří. K tomu je dnes zvláštní obsazení, neb housle třímá a zpívá Jiří Sycha a vidíme tu též Jána Prievozníka s violonem, což je obrovská gamba basově temného zvuku. Také tu máme Marcela Comendanta s cimbálem. Z kmenových členů nemůže chybět Jana Semerádová s flétnami a její bratr Vojtěch s houslemi. Vyloženou ozdobou se ukáže irská harfistka Maria Christina Cleary. Od prvního tónu její španělské harfy z ní nespustím oko, ba co dím ani ucho.

 Anonymní Hanacpachap cussicuinin mi připomíná Jordiho Savalla a Bohumír Kristián Hirschmentzel tu má dnes dva kousky s moravským názvukem, oba s jásavou flétničkou. Na něj naváže Aria Hanacco Jana Antonína Losyho z Losinthalu zářivě a průzračně s houslemi, flétnou a cimbálem, k nimž se na závěr přidá tklivá harfa, až srdce usedá. Dnes trochu lidovější náladu potvrzují tance Šla panenka smutně a Navařila buchet studenou vodou.

   Georg Philipp Telemann přidává svou Hanaquoise TWV 55:D3, opět zářivou a s flétnou krásně vítěznou na závěr. Nato má harfa sólo v neobyčejné maličkosti vonící improvizací a za poklepávání na violon. Harfa se spojí s flétnou v Retirada del emperador de los Dominicos de Espana Domenica Zipoliho a je to krásná dvojice.

   Jan Josef Ignác Brentner mě jednou nadchl, když jsem slyšel jeho skladbu ve Františkánské zahradě na lavičce, čekaje zde na jednu krásnou dámu. Ani dnes nezklamal a jeho Concerto IV. Vigil Nocturnus otevře líbezným Largem a uzavře jásavou flétnou v Menuetu. Domenico Zipoli tu má další skladbu jménem Ad Mariam (Zuipaqui). Nato se vracíme k Brentnerovi a dáváme si Concerto I., kde flétna září a Jana tou melodií žije a reaguje na ni svým pohybem a typickými přívětivými barokními grimasami.

   Pokračujeme anonymní Vyletěla holubička ze skály na známé téma probuzení černých očí ze spaní. Pastoreta Ychepe flauta Martina Schmida nejen dle názvu zní jihoamericky. Nyní dostane opět harfa prostor a Maria pronese krátkou přednáškou o své harfě. Návrat k Brentnerovi zpěvem Ubi, Jesu, quiescis a zase Telemann s Hanasky TWV 55:E1, kde je ten veliký Hamburčan k nepoznání.

   Závěr velmi pestrého a nástrojově bohatého večera obstará několik anonymů, první dva ze známé Sušilovy sbírky Na svatém Kopečku a Když jsem já šel na svatý kopeček a poté zpět do Peru s Cachua serranita. Hanáckou náladu potvrdí přídavek jako od Janáčkových Hukvald. Dnes to byla taková milá barokní jam session s příchutí olomouckou a kořením irským. I houslista se mi velmi líbil, jsa odvázanější než někdy možná až příliš ukázněná a perfektní Lenka Torgersen.

   Tradičně mezi Vánoci a Novým rokem jsme zváni 28. prosince na koncert atmosférou ještě vánoční, avšak tradičně mile vyplňující čas mezisváteční. Jmenuje se Šalmaje pastýřů s výstižným podtitulem Vánoční kantáty a písně od Neapole po Versailles.

  Program má dvě rozdílné poloviny, prvá je italská a druhá francouzská, rozdíl spatřuji nejen v hudbě, ale i povaze textů, které opět s velikým gustem sleduji a ujišťuji spanilé čtenářky a statečné čtenáře, že jsem opět nalezl perly.

  K mé radosti je už Hana Blažíková v plné kondici a je tu také druhá naše věhlasná starohudební sopranistka Barbora Kabátková. Dámy doplňují tři zpěváci tenoristé Lajtkep Semerád a basista Jaromír Nosek a složené barvy hlasů znějí utěšeně. Dnešní sestava nemá hoboje ani žestě, ale melodicky kvete dvěma flétnami a dvojími houslemi. Kontinuo v čele s potěchou duše mé Hanou Flekovou v italské části třímající violoncello a ve francouzské, jak jinak, violu da gamba.

   Program otvírá Ballo detto Barrera Cristofara Caresana z vánoční kantáty datované v Neapoli koncem 17. století. Následuje Giovanni Legrenzi a jeho Hodie collaetentur coeli cives. Giovanni Girolamo Kapsperger nejprve přichází s Toccatou in C a po ní
Hana přejde rozvážným krokem až ke schůdkům před první řadou, usedne na horní schod a já mám pocit, že zpívá jen pro mě. Zpívá ukolébavku Figlio, dormi (Synku spi) a užije k tomu přirozeného hlasu bez ozdob a ostrých výšek. Je to neobyčejně působivé a něžné a mé srdce se raduje. Též se raduji z textu, kde se jasně ukáže, odkud se vzalo česká výzva děťátkům, jež trpí nespavostí, „hajej nynej“. Je to z italštiny, kde se vyzývá „ninna la nanna“. Vrací se Caresana s duetem Con un vel d’humanita z jedné své kantáty. Po něm Francesco Provenzale, jenž se dožil 98 let, nám předkládá Sinfonii in g, což je předehra k jedné jeho opeře.

A Caresana potřetí v Dormi, o ninno (Spi, ó dítě) a počtvrté s tarantellou Alle selve, alle valli. Nicola Fiorenza v 18. století napsal pro Janu Semerádovou Concerto per il flauto. Nato Giuseppe Tricarico dává do programu zpěv Non vuol piu tregua. Celý soubor sehraje velmi živou scénku kolem písně Simone Coyi Lu rusciu de lu mare z kantáty L’amante impazzito, kde se zpívá o králově dceři, jež se vdává a jede do Španělska a já jedu do Turecka a ona je moje nevěsta, čemuž dodnes nerozumím, ale vřava na pódiu byla k popukání.  

Jakýsi anonym zůstavil po sobě rybářský song Vurria addeventare pesce d’oro, jehož text je perla, neb zpěvák tu svou miluje tak, že by chtěl být zlatou rybkou a jeho dívka by si jej koupila na trhu a osmažila na pánvičce a snědla a opět úplně nesrozumitelně v poslední sloce ten co ryba sežraný zpívá, že si chce zbudovat dům v moři vystavěný z pavích per. No nejsme my chlapi někdy pěkní blbci? Taková neapolská přístavní písnička, která by nesmírně seděla Pavarottimu, před deseti lety nás opustivšímu. Umíte si představit, jak ten nezřízený jedlík a proutník zpívá, že by chtěl být sněden dívkou? Po úspěšném rybolovu máme konečně přestávku.

   Druhá půle, jak již praveno, jest výhradně francouzská a to se mi moc líbí, neb francouzská barokní hudba je od italské, natož německé odlišná a má mnoho neobyčejných chutí a vůní. I takový Telemann přicestovav do Paříže skládal tu pod vlivem francouzského espritu, jako kdyby se tu narodil.

   Michel Richard Delalande napsal tři půvabné instrumentální kousky a vánočním záměrem.
Ritournelle, Ou s’en vont ces guays bergers a Une jeune pucelle a je tu plně francouzská nálada a gamba je dost slyšet.

   Autor neznámý je u Une jeune fillette, kterýžto název mě rozveselí, neb neznamená, objednávku mladého rybího filé, jak by někdo mladý a dynamický mohl soudit, nýbrž dívku mladičkou. Zpívá půvabně Barbora. Po dívence mladičké se zpívá opět od autora neznámého sborově o mladé dívce panenské, což ve francouzštině zní une jeune pucelle a je to tak krásné, že dávám osmičku. Ona ta dívka jest náhodou Marie a je jí zvěstováno, co na ni sestoupí a jakých oučinků to bude mít.

   Brilantní teorby si užijeme v Noël pour le theorbe Roberta de Visée. Jeden z nejvýživnějších zpěvů ze života obdržíme v anonymní písni, kde se zpívající prostřídají, Josef est bien marié (Josef se dobře oženil). Text je skvělý rytmicky i obsahově a každá sloka končí oněmi titulními slovy, což zprvu nevypadá, neb počato a Josef si zaboha nemůže vzpomenout, že by se na tom jakkoli podílel a rozezlí se velice. Vysláni tedy andělé, aby mu Gloria zpívali a dohodli mu, že je vlastně šťasten, neb Marie je svatá žena, Duchem svatým obdařena a vše stvrzeno onou velmi židovsky znějící větou. Jak jinak má znít, když všude Židé včetně toho neviňátka.

  Francouzské obdarovávání zakončí skvělý Marc-Antoine Charpentier a jeho zpěvy
Or nous dites Marie v Barbořině podání a nakonec Hana s A la venue de Noël, kde po ní opakuje úžasně sbor.

 Vánoční náladu utvrzuje v přídavku stará známá francouzská koleda, již máme opět Janou uloženo zpívat dohromady, aby utvrzena naše malá, ale krásná česká a evropská identita a také ateisté, ba i psi nevěřící si přišli na své, neb i oni jsou si vědomi, že celý pravidelný program sledoval slovem i tóny téma narození Páně.

   Netuším, čím to je, ale dnes jsem od samého počátku cítil neobyčejně milostivou náladu a radoval se z každé chvíle a tónu. Jedním z významných důvodů je přítomnost obou skvělých barokních sopranistek a nálada, již nastolila Hana svým sednutím si na schody přede mnou a proměnivší tak koncert v můj osobní zážitek. A taky srdečný a trochu koketní úsměv Barbory a kudrnaté úsměvy Hany Flekové, jež medovým tónem své gamby zabarvuje druhou část koncertu do večerních červánků. Tohle nikdy nezažijete ani v páté řadě. A to ještě netuším, jaké milosti se mi dostane o tři dny později na silvestrovském koncertu Velkého C. Už je to má tradice několik posledních dnů v roce trávit s těmi skvělými lidmi okolo staré hudby.