Collegium Marianum na jaře 2019

5. března u Lobkowiczů v jediné soukromé nemovitosti na Hradě a také s údajně nejkrásnějším výhledem na Prahu první jarní koncert Barokních podvečerů jménem Les plaisirs. A je tu také Naďa.

    A není sama, oko mé se raduje neobyčejně, neb je tu fotografka Petra Hajská a ředitelka Letních slavností staré hudby (LSSH) Josefína Matyášová a také ona španělská dvojice s hezkou kudrnatou paní, jejíž úsměv, s nímž mě zdraví, mi uvolňuje stehenní svaly. Vedle nás sedí dvojice, již potkávám na koncertech a člověk je tak skoro mezi svými. Dovrší to pozdravení na chodbě s Lenkou Torgersen a jejím manželem violistou Andreasem a oček hození s Hankou Flekovou, jež dnes třímá violoncello.

   Milým hostem je hezká belgická sopranistka Lore Binon, jejíž koncert loni na Letních slavnostech jsem zařadil do dvojice nejpříjemnějších zážitků spolu s již tradičními výtečnými a vynalézavými Basky z Euskal Barockensemble. Spolu s ní dnes rozehrají téměř operní představení barytonista Tomáš Král a tenorista Tomáš Lajtkep.

   Po vstupní předehře Christophera Graupnera následuje skvěle a s gustem a úsměvem zazpívaná a scénicky předvedená Bachova kantáta Schweigt stille, plaudert nicht, zvaná kávová, neb kolem toho rychle se Evropou šířícího nápoje se rozehraje příběh dívky Lízičky, jež kávě propadla k nevoli tatínka Šlendriána a její neomezené pití žádá ve svatební smlouvě. Někteří říkají, že kantáta byla napsána na objednávku kavárníka Zimmermanna (jednoho z Járových předků, jak jednou osvětlím), u něhož se pořádaly pravidelné koncerty, na nichž účinkovalo Bachovo Collegium musicum. Pro ty koncerty Bach také psal. Prý je to první hudební reklama v dějinách. Máme k tomu také výtečný text. Sličná Lore je Lízička k zulíbání, jíž by člověk povolil cokoli a pánové si rozdělili role otce a nápadníka. Dvacetminutová maličkost hudebně přepůvabná viditelně pobavila účinkující i nás. Téměř jsem dostal chuť na kávu a cítil její vůni. Přestávku strávím na terase a se sklenkou vína si zase říkám, jakou mám kliku, že jsem se narodil a žiji tady.

  Po terapii kouzlem rozsvícené Prahy vznese má sousedka dotaz (někteří i slavní pitomci říkají, že se mě zeptá na otázku), zda vím, že Kollbenka skončila, neb Velké C dostalo z prostor výpověď, říkám, že nevím a že se mi to nezdá, neb do těch prostor investovali nemálo peněz i úsilí. Navrhnu, že to ověřím u Petry, neb ta, co dvorní fotografka obou starohudebních souborů bude zřejmě informována spolehlivě. Petra jdoucí kolem na svou vartu u okna to potvrdí a přidá pár podrobností. Mrzí mě to.

Za chvíli se však radujeme z rozměrné a všemi emocemi nabité Ouvertury č. 2 vzdáleného Bachova bratrance Johanna Bernharda s krásnou dvojicí fléten, chvílemi uspávacím zklidněním a tanečně rozveselenou náladou a až furiantním rigaudonem, po rozvernou gavotu. Nyní dvé Francouzů, ten první Bernier se svou kantátou o kávě La Caffé, z níž zřejmo, že nejen v Lipsku, ale i ve Francii nápoj nalezl obdivovatele. poté dva zpěvy Drouarta de Bousset na téma pití i jiných výtečností. Autor je vyhlášeným autorem pijáckých písní v celé západní Evropě oblíbených. Naše obdivované flétny vyniknou na závěr v La Joye z Ouvertury č. 4 Bacha bratrance vzdáleného.

  Na odchodu s radostí dám Josefínce najevo, že se mi koncert moc líbil a jsem nadšen a odkývám jí, že můj cifrplát může být použit v jakémsi klipu. Ať má radost i ona.

   28. března koncert Bizzaria. Tentokrát v refektáři u dominikánů v Jilské. Název takový, jaký má být koncert a jeho závěr, neb jdeme do 17. století a budeme sledovat, jak skladatelé a hráči počali si stále více uvědomovat, čeho lze v kompozici i s nástroji dosahovat, a je to občas divoké a překvapivé a někteří si dost užívají. Někdy se až divím, co si autoři dovolili a zda opravdu jsme v prvé fázi baroka.

   Já si také užívám, neb minuty před zahájením vedeme řeči s dnes elegantně černě (za chvíli seznáme proč) oděnou Petrou Hajskou. Dnes hraje velmi komorní sestava v čele s houslistkou a autorkou hudebního nastudování Lenkou Torgersen, a s ní Hana Fleková s gambou, již později vymění za violoncello. Základ drží teorba Jana Krejči a cembalo Sebastiana Knebela.

   Nejdřív mě zaujme, jak se Petra s technikou uvelebí na parapetu s černě zakrytými okny do dvora a díky svému odění téměř zmizí. Za chvíli se přestěhuje na zem a já opět fotím fotografku, neb její pohyb se moc hodí k hudbě. Viz Karel Čapek: Jak se fotografuje štěně.

   Housle se uvedou v sonátě Carla Fariny a také teorba dostane šanci zastoupit loutnu v Piccininiho Partite variatie. Poté znovu houslové chlubení v Mealliho La vinciolina téměř cikánského zvuku. Buxtehudeho Sonáta la minore je ukázkou souhry gamby a teorby za podpory cembala. Nato se dočasně ztrácím a nezachytím, kde jsme. Hrají se Kertzinger, Poglietti, Stradella a druhá část Pogliettiho, nato známá a slavná zoologická exkurze do hlasů zvířátek Heinricha Ignaze Bibera v jeho Sonatě representativě a téměř zdivočelý Matteis na závěr. Však se to jmenuje Diverse bizarre. Celé milé díky té jisté neuspořádanosti a nevázanosti a té černé kočce.

   Bohužel poslední jarní koncert neuvidím, neb již dávno před otevřením nákupu vstupenek jsem zvolil na ten den koncert z komorní řady FOK ve Viole. Zastoupí mě Čepelákovi a Naďa.