Co nám dává sladká Francie, čili malý průlet filmovým festivalem 1

Každoročně v tuto nefrancouzsky pošmournou roční dobu běží v některých českých kinech festival francouzského filmu. Kdo má rád tuto krásnou a bohatou světovou kinematografii, měl by si udělat čas. Ale pozor, filmy se překrývají, je třeba chytře plánovat a především koupit si vstupenky předem. Je pravda, že někdy můžete navštívit až 4 představení denně, což může nadělat v hlavě trochu zmatku, jak mohu dosvědčit. Jako kdybychom v ní neměli zmatku i tak dost.

Rozdělím své slovo do tří kapitol. Dnešní budu věnovat nekorunovanému králi francouzského filmu režiséru Alainu Resnaisovi, zítřejší filmu Láska, protože jej považuji za vrcholné dílo celého festivalu a třetí, čtvrteční všem ostatním snímkům, jež jsem shlédl. Alain Resnais natočil svůj první film Hirošima má láska v roce 1959 a spolu s ním festival uvedl dalších 11 jeho děl včetně loni natočeného zatím posledního Ještě jste nic neviděli. Madame Karlovarský festival Eva Zavoralová v úvodním slově pravila, že film má být režisérovým rozloučením se světem filmu, neb letos dovršil 90 let. Ona tomu však moc nevěří a já bych si po shlédnutí jeho posledního snímku přál, aby ještě neodpočíval na zasloužených vavřínech. Pokud by se však měla Resnaisova slova naplnit, pak se dílem Ještě jste nic neviděli, rozloučil velkolepě. Zemře slavný divadelní autor a prostřednictvím poslední vůle pozve do svého sídla všechny herce, co kdy účinkovali v jeho nejslavnější hře. Jde o jistý odkaz na hru Jeana Anouilhe Eurydice, jež vychází z řecké báje o Orfeovi a Eurydiké. Shromáždění se tak stane přehlídkou „dvorních“ Resnaisových herců za posledních 53 let. Zesnulý si přál, aby zhlédli film o představení zmíněné hry provedené amatérskými herci kdesi v garáži. Všichni jsou známou hrou natolik strženi, že ji začnou hrát spolu s filmem a ve vile se najednou otevřou různé scény a paralelně se odehrávají rozličná provedení hry, neboť někteří z pozvaných ve hře alternovali. Rozehraje se celý nový svět vystavěný z příběhu a pocitů a vztahů herců. Film je velmi působivý a nesrovnatelný s čímkoli, co jsem v životě v kině viděl. Dlužno však přičinit skromnou poznámku, že někdy je rozvláčný a větší sevřenost by mu slušela. Též by nám prospělo kvalitnější klasické vzdělání, neb antické mýty a řecké divadlo patří k základům naší kultury. Rozhodně doporučuji na film jít, je to zážitek. Druhý autorův film byl z roku 1980 a jmenuje se Můj strýček z Ameriky. Název vyrůstá z myšlenky, že každá rodina má nějakou osobnost, ke které se příliš nehlásí a o níž se traduje, že vykonala kdesi daleko v Americe cosi úžasného. Ten strýček se jednou vrátí a všechno bude zase dobré. Sledujeme příběhy tří lidí, katolického vzorného a průměrného chlapce, který se vypracuje až na vedoucí manažerskou funkci, aby nakonec narazil na jemu již nesrozumitelnou moderní nesmlouvavou podnikatelskou politiku (hraje ho velmi věrohodně mladý Gérard Depardieu). Další postavou je mladá dáma vyhraněně levicově zaměřená, jež považuje za životní náplň divadlo a nešťastně se milostně zaplete. Třetím je úspěšný a vzdělaný úředník, jenž právě řídí rozhlasové zpravodajství. Příběhy všech postav se protnou a navzájem silně ovlivní. Celé slouží jako živoucí doklad toho, jak se společenské chování lidí příliš neodlišuje od zvířecího, zde konkrétně od laboratorních potkanů, na jejichž chování dokumentuje postava v pozadí, nebo spíše glosátor profesor Laborit děj filmu. Do filmu jsou vtipně zasazeny kratičké úryvky z filmů s velkými Jeany Gabinem a Maraisem a legendárně krásnou Danielle Darrieux. Spolu s tím vším vás film vyzývá přemýšlet o ději i o sobě a také velmi inteligentně baví. Opět platí, jakmile se to někde bude promítat, nezaváhejte.