Museli jsme s Hankou tentokrát vyměnit přímý přenos za záznam v kině Oko, ale stačí jen trochu sugesce a je tu hned iluze živého vysílání. Mnohé bylo řečeno před přenosem i záznamem a mnohé se nám slibuje na jaro, ale patrně většina z nás do Met nezajde. Nebudeme tedy mít možnost porovnat obě poslední Carmen a navíc okusit, jak roli uchopí Jonas Kaufmann a zda je Roberto Alagna stále silný Don José.
A průvodkyní představením je Joyce DiDonato, jejíž nové desce Neapolská hvězda s nejkrásnějším belcantovým programem, který jsem dosud slyšel, jsem zcela propadl, a která si ostříhala zlaté vlasy nakrátko a vypadá včetně šperku a červených šatů jako reklama na špičkový operní zážitek. U Carmen existuje množství pojetí nejdůležitějších postav a já jdu na tuto mně již velmi dobře známou operu především ze zvědavosti, jaký obraz legendární cikánky nám režie připraví a jak se podaří aktérům záměr naplnit. Režie a scéna nijak nepřekvapily a zůstaly stejné jako před 5 lety, žádný nápad a nic překvapivého. Otázkou je, zda je to vůbec možné a žádoucí. Kvalitě představení však mnoho let ohraná scéna nijak neuškodila. Umím vyfabulovat experimenty, jejichž výčet zde uvedu: 1. Carmen nepracuje v tabačce, nýbrž v jedné nejmenované automobilce, na jejímž pozemku nerostl dříve tabák, nýbrž typické místní zelé. 2. Escamillo nezápasí s býky, ale v aréně jezdí motocyklové freestyle. 3. Micaëla je buddhistka a streetworkerka Armády spásy. 4. Podloudníci nepašují lihoviny a tabák, ale elektroniku z Asie, popřípadě běžence ze Sýrie. 3. Závěrečná scéna se odehrává na stadionu a děj se promítá na obří kostku. Myslíte, že to někdo jednou podobně nezkusí? Ještě zažijeme věci a už jsme také zažili. Rekněme si jasně a otevřeně, že fenomén Met při všech ohromných možnostech prostorových, organizačních, personálních i ekonomických sám o sobě ještě nezaručuje nejvyšší světovou kvalitu. Víme přece, že po světě běhají v tichosti a přítmí tisíce umělců a talentovaných lidí všeho druhu, leč oni nemají to štěstí, že si jich všiml někdo vlivný a že jejich obraz pozdvihují média halasíce své obvyklé žvásty o úchvatnosti, kráse všech krás a světovém uznání a podobně. Proto mě nechává chladným záplava oslavných tirád na tuto Carmen. Napíšu jen přesně to, co si o této inscenaci myslím a co je do jisté míry dáno mými představami o dobré Carmen, jak se za léta vyvinula v mé hlavě. I výkony některých zcela okrajových divadel začasté bývají právem považovány za počiny roku. Viz u nás Rinaldo a Olimpiade. O scéně jsme již hovořili. Nyní se musím vyrovnat s jednotlivými rolemi a učiním tak postupně odspodu. Podloudníci a další postavy z lidu zde nemají žádnou příležitost vyniknout a chce se po nich jen, aby nic nezkazili. Opravdu nic nezkazili. Carmeniny kamarádky Frasquita a Mercedes jsou holčiny, které jsou pro každou lumpárnu a sní dle svého založení o vhodném partneru. Jedna je trochu romantická a druhá naopak pragmatická až po kouzelné přání, aby ten její bohatý včas umřel a zanechal jí celé jmění. Já si vždycky přeji, aby je hrály mladší pěvkyně, trochu nevycválané a s oním kouzlem, kterému říkáme „šmrnc“, neb to neumíme jinak vystihnout. Jejich úloha vrcholí v oné slavné scéně, kde jim karty padají přesně tak, jak si přejí, a my se zde dovíme, co si která přeje. Mně se Frasquita Kiri Deonarine (1985) i rudovláska Mercedes Jennifer Johnson Cano, jež loni zpívala Meg Page ve Falstaffu, velmi líbily nejen pěvecky. Poručíka Zuňigu, který má za úkol sehrát loudila, stále se neúspěšně sápajícího po Carmen a z moci své funkce činícího Josému peklo na zemi, sehrál a odzpíval Keith Miller přesně a výstižně. Tady jiná poloha není možná, lze jen přidat na důrazu a vehemenci, ale já bych to ani nedoporučoval. A máme tu Escamilla, hrdinu naší doby a populární místní celebritu. On ve skutečnosti jen ztělesňuje všechny možné Carmeniny nápadníky, pro něž dá Josému košíčkem a vrhne se do nového dobrodružství. Kdyby měla opera pokračování, zase se vyskytne v jejím životě jiný muž, jehož zatouží ulovit. Ildara Abdrazakova (1976) již z letoška dobře známe, neb zpíval knížete Igora, nedávno Figara a nyní zcela jinou postavu. Jeho Escamillo je přesně, jak má být, Ildar má krásný hlas a umí postavu zahrát. Jen bych žádal, aby dával zřetelněji najevo, jak je hluboce uchvácen Carmen a dokumentoval tak, že tyto Carmen jakožto typy v životě dostanou, co chtějí, protože celé armády mužů jim vždycky spolehlivě propadnou. Jen nesmějí narazit na zklamané žárlivce, což je také typ hojně v opeře se vyskytující a vždy k tragédii směřující. Blížíme se dle mého k vrcholnému výkonu představení a tím je Micaëla rumunské sopranistky Anity Hartig (1983). Já mám ve své mysli uloženy jako zlatý poklad tři klíčové scény této postavy. Prvé: nesu ti vzkaz a mám tě ráda, druhé: vždycky jsem měla a teď lásku potřebuješ ještě víc a třetí: tak pojď se mnou, já ti dám víc. Micaëla musí být něžné, trochu naivní děvče, jež má zdravý venkovský základ a schopnost hlubokého a obětavého vztahu. Dívá se přesně v tomto smyslu a její hlas to vroucím projevem potvrzuje. Já jsem takovou Micaëlu zažil v roce 1993 v Hannoveru, kde ji zpívala mladičká blondýnka nesmírně líbezným hlasem a již nikdy nemohu zapomenout. Všechny Micaëly bedlivě a žádostivě sleduji a této dívce Anitě vyslovuji nejvyšší uznání a dokonce řeknu, že je to má nejlepší. Na Yutube zpívá Micaëlu nejlépe Andulka Moffo, leč bohužel jen s hudbou a fotkami. Jenže Andulka se svýma hnědýma očima uměla dívat tak, že žádná Carmen by proti takovým cenote neměla šanci. Zajímavé je, že Andulka jako sopranistka také zpívala Carmen a samozřejmě byla úžasná. Další podmínkou výtečného představení je Don José. Nám jej ztvárnil krajan Eliny Garanči, jež zde zářila před čtyřmi lety, tenorista Aleksandrs Antonenko (1975). Mám bohužel na tuto klíčovou roli vypěstován velmi náročné měřítko pěvecké a herecké. Nemohu Aleksandrsovi upřít pěkný a zvučný hlas, ale zároveň zacházení s ním a jevištní projev, považuji za doslova průměrné. Mrzí mě to, neb Meilhac a Halévy napsali výtečné texty a Bizet dává svou krásnou hudbou tomuto prostému a naivnímu vojáčkovi z venkova vyniknout. Nestalo se. Jsme u hlavní role, Anita Rachvelišvili (1984) patří k nejlepším Carmen, již jsem viděl, a téměř nic jí nechybí. Opět však trochu naráží na mou představu. Mně natolik oslovila svým pojetím Elina Garanča, která nastolila vzor Carmen, jež musí učinit zmatek v každé mužské hlavě a která každým brvy hnutím vyzařuje nesmírný erotický náboj a přitom vždy včas přibrzdí a nepřežene ani kývnutí prstu. To musí být ve vás a s dobrým režisérem a pravým mužem, který to dokáže rozpoznat, dostaneme pak nejlepší postavu Carmen, jak to vidím já. Leč shrnuto a podtrženo, Carmen je takový klenot, že opera snese mnoho návštěv za život. A to ještě plánuji zhlédnout Carmen ve Státní opeře jmenovitě s Kateřinou Jalovcovou, kterou provází skvělá zvěst a jejíž krásný mezzosoprán jsem již několikrát ocenil. A brzy zpátky do Met za krásnou Rosinou v podání Isabel Leonard, letošní Dorabelly a Cherubína. Dáno 10. listopadu 2014
