Být povinováni službou a znamenat mnoho pro mnohé

   Přišlo to nakonec, a když je vám 96 let, skoro se s tím i počítá a není to žádná hrůza. Já sám jsem svědkem, že zdraví může zradit kdykoli ve věku, kdy se s tím ani počítat nesmí. 

   Královna Alžběta II. panovala obdivuhodných 70 let, avšak je pouze britskou rekordmankou. Na čele žebříčku je stále se 72 roky Ludvík XIV. Její předchůdkyně Viktorie dosáhla pouze 63 let a náš Franz Josef I . 67 let. A možná, že když zemřel princ Phillip, jsem něco z toho dnešního už řekl, tak mi to promiňte.

   Také jsem si uvědomil, že se doba její vlády kryje s dosavadním životem těch skvělých ročníků podzim 1952 a jaro 1953, tedy i mého. Takže budu jistě moci prohlašovat, že jsem většinu života prožil za vlády Alžběty II., jíž by se mělo říkat druhá doba alžbětinská. 

   Ještě se vracím k číslování. Nový britský panovník je Karel toho jména třetí. Ten první se bláhově domníval, že může jako francouzští kolegové vládnout absolutisticky a skončil na popravišti. Pozoruhodné je, že se vláda parlamentu a po jeho rozehnání i za Olivera Cromwella a jeho syna Richarda neosvědčila a Angličané se rozhodli povolat zpět Karla II. a jeho moc silně omezit.

   To stvrdili pokojným vyhnáním jeho neschopného a katolického bratra Jakuba II. a přijetím Viléma III: Oranžského, manžela Jakubovy dcery Marie Stuartovny (pozor neplést si s tou nezaslouženě slavnou nešikovnou Marií o století dříve o hlavu zkrácenou. Touto takzvaně Slavnou revolucí ustaveno v podstatě do dneška parlamentní zřízení tehdy anglické a o dvě desetiletí později britské monarchie. Králové od té doby včetně Alžběty se vlastně pohybovali na vrcholu systému, aniž by měli reálnou moc.

   Největším přínosem Británie lidstvu je po parním stroji od 18. století vynález rozumného rozdělení a vyvážení mocí a setrvalý výcvik v kázni a odpovědnosti a vyjednávání a nekonečné „politické žvanění“ místo agrese, plody čehož jsme pozorovali oněch 70 let. Těsně před Alžbětou se na věčnost odebral Gorbačov, jehož výcvik byl sice rusky agresivní a prolhaný, avšak lidské kvality a odpor k násilí lze označit za britské.

   Výtečný vynález pozoruhodně soudržný je Commonwealth, v jehož čele uznáván právě britský panovník. Jako kdyby Britové říkali, co nám pomůže připomínat si dávné křivdy, mluvme spolu, vyměňujme si kulturu a pořádejme Hry Commonwealthu. Francouzi se pokusili o něco podobného, ale už v 60. letech pohořeli. Možná proto, že de Gaulle opravdu nebyl král, přestože se tak tvářil.

   Tohle všechno a k tomu britské filmové herečky (většina slavných jmen jsou v čele s Audrey Hepburn Britky) ze mě pomalu a jistě udělalo anglofila, tudíž mně příjemný a blízký je i svět americký, kanadský, australský (ach, ty krásné výškařky a vposledku tyčkařka) a taky herečky a zpěvačky jako Nicole Kidman, Olivia Newton-John a Cate Blanchett, či svět novozélandský.

   Nemíním zde opakovat slova, jež nyní najdeme v mnohých nekrolozích. Mediální prostor bude událostí brzy pln a zase se uklidní.

   Jen mám v úmyslu se trochu ohlédnout do našich dějin, v nichž královský titul nosili jako v Británii tři Karlové. Ten náš císař toho jména je fakticky první, druhý pak jako císař šestý a třetí ten slušný a s krásnou bourbonskou ženou na Brandýse si lebedící, než ho dějiny povolaly.

   Kterým čeaským panovníkům můžeme přisoudit onu v nadpisu uvedenou odpovědnost a službu vlasti. Nejlépe doložená vláda patří Přemyslu Otakaru I., jehož zásluhou je získání královského titulu a de facto nezávislé a výlučné postavení českého státu v rámci střední Evropy. Také jeho syn Václav I. se snažil a prázdná území země osadil německými kolonisty řemeslně i znalostmi vyspělými, čímž položil základ ekonomické síly státu. Systematické úsilí v tomto smyslu vyvinul jeho vnuk, bohužel jen krátce panující Václav II. (například založil Plzeň), ale i tak se zasloužil o stát rozumnými opatřeními a v posledku i o politický vliv získáním uherské i polské koruny.

   Jen považte, kdyby Přemyslovcům ve 13. a počátkem 14. století sloužilo zdraví lépe (vypadá to na dědičné předávání tuberkulózy), ovládali by střední Evropu oni a ne Habsburkové, kteří se množili jako králíci, až na toho již zmíněného šestého Karla, který nezplodiv syna, musel na trůn posadit dcerušku a to mnohým nevonělo, i když slibovali hory, doly.

   Z Habsburků o zemi pečovali nejvíce Ferdinand I. výtečný organizátor a správce státu a zmíněná Karlova dceruška Marie Terezie, která stejně jako Alžběta povolána v mladém věku a nevycvičena ve věcech politických, avšak ježto dáma inteligentní a výtečné odborníky si přizvavší tuto disciplínu zvládla a rozesela své geny po Evropě prostřednictvím dcerušek.

   Vlastně od jejích potomků by bylo správnější rod nazývat Habsbursko-lotrinský, oni totiž Habsburkové pokračovali jen po přeslici. Být to rod méně významný, tak by vymřel jako Přemyslovci, či Kapetovci a Valois ve Francii, nebo Habsburkové španělští, či Oldenburští ve Švédsku, nezapoměň me na maďarské Arpádovce, nebo polské Piastovce . Ani jeden z těch rodů nezvolil nic takového jako Karel VI. pragmatickou sankci. Anglie v té době už měla zkušenost se dvěma královnami, avšak ta ukryta za English Channelem se nemusela obávat takové hanebnosti, jako byl pruský útok na Rakousko a ztráta Slezska.

   Její syn Josef II. je už školní ukázkou nezdolného pracanta a obětavého a do budoucna vidícího panovníka, přestože nad ním někdy zůstával rozum stát současníkům a možná i nám dnes. Na konci řady stojí Franz Josef I., který byl králem po právu, nikoli však korunovaným, což byla jeho veliká chyba. To byl možná nepracovitější a nejobětavější panovník v našich dějinách.

   Vlastně Alžběta svou oddaností zemi a uceleností byla takový britský Franz Josef I. Nyní se těšme na veliké divadlo korunovace Karla III. Mám pocit, že tyhle britské obřady by mělo na seznam nehmotného dědictví stejně jako moravskou Jízdu králů zapsat UNESCO, neb není to nic jiného než folklór nejvyšší kategorie. Ale ten folklór vzbuzuje a udržuje národní hrdost, proto je žádoucí a prospěšný. Žijte blaze His Majesty Charles The Third a všichni Britové.