Bulletin 4 - na první stránce to asi nebude

  To však neznamená, že nejde o prvotřídní hudební zážitky. Varhany s houslemi, neobyčejná rudohlavá klavíristka, soubor staré hudby, na němž jsem už déle nebyl, a významné kvarteto na významném místě.

      Po delší době 1. března k Salvátorovi na obvyklý varhanní koncert první středu v měsíci. Dnes je zajímavý tím, že s varhanami Marie Pochopové ve dvou skladbách a sólově zahrají též housle Vojtěcha Jakla. Hraje se Muffat, Biber, J. S. Bach a nakonec i současný skladatel Jakub Potoček (1992). Zní to vše moc pěkně, avšak housle na kúru jsou slyšet poněkud slabě.  

   18. března ruská klavíristka Varvara Něpomjaščaja, o níž jdou zvěsti jako o novém zázraku. Má k radosti oka mého hlavu krásného bronzového odstínu a zahájí Mozartovou Sonátou č. 14 c moll, KV 457, jež je jasným rozjezdovým kusem, jako bývají i jiní Mozartové. Leč aspoň slyším, čeho se dnes naděju a užiju si zázračně melodického a s citem zahraného Adagia uprostřed sonáty, které se Mozartovi podařilo dovést k výrazu téměř beethovenovskému.

   Nadále dnes už bude jen ruská hudba. Jako druhé se hrají Skrjabinovy Dvě poémy Fis dur a D dur, op. 32, jež jsou v tempech Andante a Cantabile a začínají ravelovsky, řekl bych, a pokračují hledáním a neklidně. V podobném duchu navazuje skladatelova Fantazie h moll, op. 28.

   Po přestávce se Varvara pustí do ruského klenotu v podobě Musorgského Obrázků z výstavy. To je dobrá testovací záležitost pro každého klavíristu a já musím přiznat, že si právě z toho důvodu více považuji původní klavírní verze na rozdíl od Ravelovy instrumentální úpravy. Tady se ukáže, že je Varvara opravdu šikovná a přestože dosud nedávala najevo přemíru emocí, nyní se trochu odvazuje a koncertu to víc sluší. Kartinky si tak užiju jako opravdovou procházku výstavou a podobně jako si užívám Goldbergovy variace.

   Přidáno dostaneme dvakrát a ani jednou jsem nedokázal odhadnout ani skladatele, ani dílo. Obojí mohlo být buď od Chopina, nebo od některého z Rusů. Koncert pěkný s vrcholem po přestávce, avšak žádný pocit boží milosti. Moc se mi však líbily Varvařiny dozvuky poté, kdy na konci vět a skladeb hru končí.   

   23. března Ensemble Inégal dává u Salvátora dle svého zaměření na Zelenku jeho Psalmi Vespertini III. v premiéře úplného provedení.

   Oko mé na začátku pozdraví se s Hanou Flekovou a raduje se z jejích rezavých kudrlinek. Dirigent Viktora nastudoval tohoto Zelenku velmi dynamicky a s téměř tradičně jazzovým tempem a radostnou atmosférou, zejména sbor pracuje podmanivě a slabiky doslova odsekává, občas zní jako staccato. Hudba jde svižně a má neuvěřitelný spád.

   Škoda, že už nemůžeme vidět, co to dělalo s drážďanskou společností té doby. Já jsem, sedě na postranních pohodlných sedačkách, kromě požitku z toho našeho dnes už celoevropsky uznávaného mistra potěšil oko své krásnými profily dvou dívek v lavicích. Jedna něžná blondýnka a druhá trochu ostřejší brunetka. A na konci si uvědomuji, aniž bych kohokoli srovnával, jak musela být taková hudba oproti mnohdy příliš vážné luteránské, atraktivnější, což bylo jistě i katolickým záměrem. Ostatně i v liturgii šlo o totéž. Učinit víru přitažlivější.

   K tomu přidejte výživné texty, jako třeba, když se Izrael stal božím královstvím: „Moře to vidělo, dalo se na útěk, Jordán obrátil se nazpátek! Hory skákaly jako beránci, jako jehňata dováděly pahorky!“ Pochvalná sekvence Laudate dominum končí mnohonásobným zřetězením slabik slova amen zpívaných tenoristou se zjevným gustem: „Hahahahahahááámen!“ Poté se tempo uklidňuje a dojdeme k téměř prosebnému Si custoderint v sekvenci Memento Domine. V závěru se opět při volání Slávy Pánu ocitáme na rychlé vlně.

   V Domine probasti me ozve se mimo jiné na adresu božích nepřátel: „Nemám snad, Hospodine, k tvým sokům nenávist? Nehnusím si ty, kdo na tebe útočí? Neprostou nenávistí nenávidím je, mými nepřáteli stali se!“ Ono s tou láskou k nepříteli to není tak horké, jak už víme i z jiných výzev. Prý ty do něho chlebem. Nevím, nevím.

   Ale celé končí Gloria Patri dokonce sladce a láska je tu znovu. Jako přídavek dostaneme onen půvabný zpěv „Haha hahahahááámen“, který tentokrát tenorista ozdobí hereckou etudou.  

    A už druhý den jdeme s Hankou a Honzou díky pozvání Bennewitzova kvarteta na slavnostní akci České lékařské akademie, kde naši oblíbenci budou koncertovat.

    Akce začíná oficiálním předáním členství v ČLA, pak přijde kvarteto a známý psychiatr a hudební znalec profesor Cyril Höschl uvede program milou příhodou, již zažil s jedním deset let nedoručeným balíčkem s knihou obsahující zajímavé podrobnosti o Dvořákovi, jehož třináctý kvartet se dnes bude hrát po Debussyho Smyčcovém kvartetu g moll, op. 10. Oba jsou ze stejné doby a Debussy se zde ještě neprojevuje jako inovátor označovaný za impresionistu, přestože se tomu po celý život bránil. Ovšem hned při první větě si vzpomenu na Seuratovy barevné tečky. Po precizně a barevně zahraném Debussym Dvořák ukazuje, kam dospěl coby dovršitel romantismu té půvabné české odnože. 

   Pánové ve veliké aule s dobrou akustikou prokazují, že jsou špičkovým světovým souborem. Dvořák zní dnes jako malá kvartetní symfonie a bylo by jistě zajímavé, kdyby Georg Szell orchestrálně upravil i Dvořákovy oba poslední kvartety, jako to učinil zdařile se Smetanovým prvním. Chybí mi dnes jen oční kontakt, neb jsme tu cizí a přední místa byla vyhrazena členům ČLA. Skvělý zážitek zakončíme a řádně rozebereme za rohem v Kamzíkové U červeného páva.