Bulletin 2 na téma na první stránce kulturní rubriky to asi nebude

Zpívání českých sborů velkých i komorních. Pražský filharmonický a Capella Mariana. Komorní mládí, krásná houslistka a Dny Martinů a co udělám za rok. Taková byla hudba mimo velké orchestry a síně.

   Součástí mého podzimního plánu byl FOK pořádaný koncert Capelly Mariany s výstižným titulem Bach a Pärt. 13. prosinec a kostel sv. Šimona a Judy. Skladatelé vzdálení skoro tři století a oba hudební velikáni potvrzující názor, že citlivé skládání pro lidský vícehlas a jeho užití se přes staletí nese jako dědictví. Dnes však bude pro nemoc vystřídán klavírista Ivo Kahánek Václavem Máchou a program poněkud přeuspořádán.

   V prvé půli se oba skladatelé kontrastně střídají. Na Pärtovo The Deer’s Cry Navazuje čistě klavírní Toccata G dur, BWV 916. Nyní opět Pärt ve skadbě Da pacem Domine a navážeme klavírním Preludiem a fugou Cis dur, BWV 848. Nyní si dáme Dvě ukolébavky pro dva ženské hlasy a klavír, z nichž ta druhá Kuus kuus kallike je neskonale půvabná: https://www.youtube.com/watch?v=0uCFFoGQV58 .

   Po přestávce začneme třikrát s Pärtem. Nejprve Nunc dimittis, nádherný tajemný osmihlasý chorál, zde v podání slavných Tallis Scholars: https://www.youtube.com/watch?v=sHaBEQE8JQI a pokračujeme Partitou pro klavír, op. 2 a Pärtovo dnešní putování uzavře Magnificat bohaté na hlasové variace: https://www.youtube.com/watch?v=E5PMQmQDBEY. Bachovým úvodním chorálem z kantáty Jesu, der du meine seele, BWV 78, koncertní program uzavřeme. Přidává se Rachmaninovovo Bogorodice djevo. Večer byl nabitý zážitky z krásné hudby na lidských hlasech postavené.

   V rámci Dnů Martinů, což je už zavedený listopadovo-prosincový festival, jehož jsem si dosud řádně nevšiml, jdu 15. prosince do Rudolfina na jeden z našich oprávněně světově proslulých a ceněných souborů, Pražský filharmonický sbor. Hlavním důvodem je program sestávající z Janáčka a Martinů.

   Začínáme půvabnými Janáčkovými Říkadly, jejichž četba je sama o sobě hudbou. Říkadla také s úspěchem zpívá a dychtivě přitom hraje Magdalena Kožená.

  Nyní můj milovaný Martinů a jeho Legenda z dýmu bramborové nati na text Miloslava Bureše na téma prosté ženy putující krajem a vystupující přirozeně a vlídně a my za chvíli víme, že to Matka Boží přišla mezi lidi a je jasné, že je stále mezi námi a vždycky bude.

   Skladba se velebně uzavírá slovy: „…boží máti, sestřenice jeřábů jak plamen čistá, srdcem našla svého syna v těchto chlapcích plných života a síly. K čemu by jí bylo šero kostela a slzy voskovice, když kolem ní teď plály prudkým světlem slunečnice. Ta dobrá máti pramenů a světla, bez níž by prý ani sedmikráska neodkvetla, dále mezi námi žije odvěká. Po boku chlapců, jež vedle poskakují bosí, vrací se do kamení i v dřevo chvějících se osik se srdcem člověka.“

   Po přestávce pokračujeme Martinů Izaiášovým proroctvím z bible v původní angličtině, neb je Martinů složil v USA. Závažný text kárající Izraelity a varující je před ranami božími a hněvem Hospodinovým, neb Izaiáš, jako ostatně každý správný prorok káže proti nepravostem. Totéž činí každý židovský prorok, vzpomeňte jen Jeremiáše. Hudba v náladě proroctví důstojná a plná podivné a tragické krásy. Po tomto skvostu, který si doplním právě vydanou deskou Martinů – kantáty, kde PFS nahrál toto proroctví, Otvírání studánek, Romanci z pampelišek a Mikeše z hor. Epos o Gilgamešovi už mám naplánován na jaro a Juliettu 31. března v ND. Loni jsem měl rok zlomenin, letos to vypadá na rok Martinů. 

   Program uzavírá Janáčkův Otčenáš, který mě překvapil přístupem skladatelovým převzatým z barokní oratorní praxe, kdy se celé věty a sekvence opakují a z dvoudílné modlitby vyjde skladba zvíci menší symfonie jako od Mahlera. Otčenáš je napsán pro smíšený sbor, tenor, harfu a varhany a já musím říci, že mistrovsky.

   Přestože jde o velmi melodickou skladbu, mám pocit zvláštní velebné atmosféry podporované temným hlasem varhan a půvabnou harfou a sebevědomým Březinovým tenorem. Janáček si to vyloženě užíval, když skládal tuto analogii Musorgského Obrázků z výstavy, neb Otčenáš je reflexí obrazů polského malíře Mecina-Krzesze na téma této klíčové modlitby, publikovaných v časopise a ještě k tomu černobíle, konkrétně však jen pěti. Hudba doprovázela živé obrazy na téma Krzeszových obrazů. Pohleďte, jaké inspirace vedly Janáčkovu ruku. Podobně spletité to bylo s Liškou Bystrouškou, jak jsem psal loni.

   17. prosince přesvědčím Honzu Vacka, aby se mnou šel do Lichtenštejnského paláce na Kalliopé trio Prague a na vlastní oči viděl, že o půvabu Markéty Vokáčové, nejkrásnější druhé houslistky světa, nepřeháním. Po minulé zkušenosti sedíme trochu vlevo od středu, abychom na Markétu dobře viděli a nevadil nám notový pult. Letos 23. ledna jsem z koncertu tria odešel rovnou na chirurgii Všeobecné nemocnice.

   Program se otáčí a po příjemně zahraných Martinů Bergerettes, které zase slyším v jiných barvách, se hrají jiskřivá Capriccia pro housle, violoncello a klavír Otmara Máchy (1922-2006), po přestávce je druhá polovina vyhrazena pouze Smetanovu Triu g moll op. 15, tomu výronu skladatelova smutku po smrti dcery a dokladu Smetanových schopností na poli komorní hudby. Tohle je tak vděčná skladba, kde Markétiny housle líbezně lkají a k tomu hraje Alena důrazně a sebevědomě a vynese jí to od Honzy vysoké uznání. Violoncello Jana Zemena přizvukuje sametově a chvíli jako viola.