Biblický atentát čili dekapitace dámou

  Půjdeme se podívat na jeden biblický příběh a zjistíme přitom, že nic nového od Sluncem. Zažijeme krutou vojevůdcovu smrt rukou jedné statečné a krásné dámy a pochválíme za vynikající dramaturgický počin a hudební výkony.

   České doteky hudby je festival zaplňující v Praze období konce prosince a počátku ledna. Ne že by Praha v té době strádala nedostatkem hudby, ale přece jen tu je malá mezera. V Anežském klášteře se 25. prosince se dává oratorium Alessandra Scarlattiho (1660 - 1725) Giuditta z roku 1693. Námět i téma na operu, leč tehdy byla opera papežským výnosem v Římě zakázána. Skladatelé působící v papežském státu tedy psali oratoria a konečně i takový Händel po obchodním neúspěchu svého operního podnikání vrhl se na oratoria a založil si na nich nehynoucí slávu. Také existenci a solidní příjem. Ale málokdo ví, že byl i podílníkem podniku, který se zabýval obchodem s otroky. Tak zase zpátky k věci.

   Hrát bude Musica Salutaris s dirigentem Vojtěchem Spurným a tři role si rozdělí sopranistka Marie Fajtová (Giuditta), jež ráda a výtečně účinkuje v barokním repertoáru a totéž platí o mezzosopranistce Markétě Cukrové (Nutrice), mnohdy obsazované do altových rolí. Jedinou mužskou postavu Oloferna ztvární tenorista Jaroslav Březina. Budu užívat v libretu použitého italského pojmenování postav, tedy ne Judita a ne Holofernes.

   Kupuji program a konstatuji, že zde je sice přehled celého festivalu, avšak žádné podrobnosti k dnešku, natož libreto, což je u všech ostatních barokních těles samozřejmé. To považuji za podstatnou chybu a té druhé si všimnu při listování, kde u jména krásné houslistky Markéty Vokáčové, členky Kalliopé tria, je fotografie klavíristky tria Grešlové. Tohle napíšu vedení festivalu a požádám, aby na program příště více dbali.

  Dirigent Vojtěch Spurný naštěstí předřadí řeč, v níž stručně vyloží prvou část oratoria a nastolí příjemnou atmosféru očekávání věcí příštích. Totéž učiní ve druhé půli oratoria a já všimna si volných míst před hlavní hrdinkou, přesunu se tam, abych lépe viděl, jak to má Oloferne těžké, když ho svádí taková kráska.

   Co nám tedy dámy a pán zpívají. Giuditta zpočátku líčí svou znechucenost tím, že hlad, poraženectví a rezignace vládnou v babylónským vojskem obklíčeném městě Betulia. S neobvyklou odvahou se rozhodne k činu, jímž má být zabití nepřátelského vojevůdce a tím rozklad morálky a odchod vojsk. Odborné konzultace vede se svou patrně chůvou (neb ji nazývá matkou) Nutrice. Plán je Oloferna přimět, aby z Juditiny krásy ztratil veškeru soudnost, přestal dbát bezpečnostních opatření a vystavil se dobrovolně, ba i ochotně riziku.

   Přírodní síle hormonů proudících Olofernovými žilami napomáhá Mariin vzhled podtržený tmavěfialovými a odvážnými šaty a ohromnýma nalíčenýma očima vzor Elisabeth Taylor ve slavném filmu Kleopatra. Tohle Oloferne zprvu chlapácky se naparující, že na něj žádné ženské triky neplatí, neudýchá. My víme své.

   Nutrice velmi zkušeně radí, aby Giuditta sváděla Oloferna spíše uměřeností a rafinovaným vyvoláváním touhy, což plně chápu a chválím za chytrost. Giuditta dokonce předstírá, že Oloferna, toho skvělého válečníka a muže není hodna. Plán je chlapa opít do němoty a až padne pod stůl, zabít ho metodou dekapitace a hlavu dát do síťovky a odnést do města a vystavit ji na hradbách, aby vstupci viděli, zač je toho loket. Vše vychází, jen tu hlavu dle pravidel horroru nutno sekat dvakrát. Marii Stuartovnu dokonce i profesionální kat sekal třikrát a to chudinka nebyla namazaná do bezvědomí. Všude krev mísící se s vínem. Opravdu krvavý román.

   Babylónské vojsko, vyděšeno pohledem na šéfovu hlavu skutečně odtáhne a z Giuditty je hrdinka města. Leč my opět víme své. Tento sice statečný, leč v důsledku marný pokus zastavit babylónskou expanzi vedl k vstupu Nabukadnesarových vojsk do Galileje a Judska, zardoušení zdejšího obrodného procesu včetně zboření chrámu a normalizace formou odsunu zdejšího obyvatelstva do Mezopotámie.

   Jeden potomek Římanů, kteří tuto zemi také dobudou a zničí další chrám, později napíše operu o tomto novobabylónském vládci a vloží do ní jeden z nejslavnějších sborů. Přitom použije tradičně slabomyslného libreta, které je zcela v rozporu s historickými fakty i zdravým rozumem. Holt opera, tam je možné všechno jako v Americe. I proto je tak krásná.

   Mám-li pronést nějaké hodnocení, musím vyseknout poklonu Marii za perfektní a patřičně v dějově podmíněných místech dramatický projev a vynikající pěvecký výkon. Markéta dala do služeb krásy večera svůj sametový mezzosoprán až alt a barvou hlasu se krásně s Marií doplňovaly. Téměř z ní vyzařovalo, že je klidná a vyrovnaná dáma, o niž se lze opřít, když jdete páchat atentát. Jaroslav si roli docela užil a zpíval hrdinně a patřičně nadutě.

   Pokud jde o orchestr, mám pocit, že si Vojtěch dal záležet na nácviku a jeho soubor hrál s ohromným citem a radostí. Umím si představit, jaké asi musely být zkoušky. Už výběr díla byl šťastný a doufám, že se hraní barokních oratorií na Boží hod stane tradicí. A umím si představit, jak bych si to užil, maje také text.

   Když oratorium skončí a obecenstvo nadšeně aplauduje, udělá Marie mým směrem tázavý obličej, který říká: „Vám se to snad nelíbilo, že netleskáte?“ Ale možná to nebylo na mě, ale na někoho za mnou v mém směru a mělo to znamenat jiné sdělení. Pokud to bylo adresováno mně, uvádím na svou omluvu, že jedna ruka netleská a že se o žádný takový projev ani nesnažím. Mohl bych si třeba nosit smyčec a pokyvovat s ním pochvalně po způsobu hudebníků, ale řeším to asertivně tak, že netleskám, jen se usmívám a zubím, což je také výmluvné. A každému radím, aby čas vánoční vždy věnovali nějaké živé hudební lahůdce, již provozují lidé s darem přívětivého vyzařování. Jako má terapie Markétou Janouškovou na Štědrý den.