Atrium, kam chodíme rádi, v únoru 2017

 Jak jsem už dlouho předvídal, přišly doby zlé. Jistými náznaky byl nejen leden a především únor a nyní i březnový program. Pustím se tedy do protestů a požádám každého, komu na Atriu záleží o podporu, jak to jen půjde.

   To, že jsem byl jen na dvou koncertech, když ještě v listopadu jsem jich zvládl 11, má tři příčiny. Předně první mnou vybraný únorový koncert se koná až 11. a celkem se v něm odehraje jen pouze 7 koncertů, za druhé, jít na ty, které byly kvalitní a dle mého vkusu, mi bránily vstupenky na jiné akce a konečně byl problém právě v kvalitě. Na programu byla řada koncertů, které jsou mimo mé preference a pod mými kvalitativními požadavky.

   Až 11. února je první zajímavý koncert. Tři absolventky Konzervatoře Jana Deyla pro zrakově postižené, jež se s použitím prvních slabik jmen Marie Vostatková, Kateřina Schejbalová a Barbora Janová nazvaly MAKABARA.

  Sestavily pěkný program jako přehled své dosavadní tvorby a v prvé půli zpívají písně Jiřího Pavlici, Vadima Petrova, Otmara Máchy a výběr spirituálů. Má to vše náladu lidové písně s vrcholem nejprve v Máchově slovenské lidové písni Oh, včerajky, kde je dívka smutná, že nepřišel a nepotěšil. Spirituály jim jdou krásně a uzavřou slavnou Amazing Grace, již složil v 18. století jeden Angličan obrátivší se k poezii, aby odčinil své hříchy co kapitán otrokářské lodi. Dnes se zpívá na melodii písně New Britain. Američané si ji přivlastnili na počátku 19. století.

   Po přestávce se mi moc líbí tři autorské písně, jež se hrají s Kateřininou kytarou. Závěr obstarají směsí známých hebrejských a židovských písní a přidají madrigal Aleluja. Byla to s těmi milými a hezkými dámami sobota, jakou mám rád, a již s Honzou s chutí zakončíme u vína.

  Na sobotní koncert o čtrnáct dnů později jdu hlavně proto, že mi připadá nějak dlouhé nejít do svého Atria déle než měsíc s ohledem na první březnový koncert. Přestože bych si tento koncert normálně nevybral, jsem po chvíli rád, neb zpěvačka Jana Štěrbová za doprovodu klavíristky Petry Klimešové sestavila program Chanson – poezie života a zpívá známé šansony bez napodobování a přehánění pěkným sopránem a vše uvádí inteligentním komentářem a ještě k tomu je hezká a má červenou hlavu. K rozdávání žlutých růží přítomným dámám při zpěvu Bécaudovy L’important c‘est la rose si vytáhne z publika známého a jako rekvizitu k Milordovi posadí ke stolku na pódiu Honzu, jemuž po písni poceluje tváře a ten prohlásí, že se teď nebude mýt.

   O přestávce se už asi potřetí a tentokrát zřejmě definitivně loučíme se zdejší barmankou, jež svou příjemností a úslužností spoluvytvářela neopakovatelnou atmosféru Atria před koncerty i o přestávkách. Obávám se, že přijde nějaké nové koště a bude mésti špatně. Třeba třetinkou plzeňského za 40 kaček jako ve Vozovně, což je skandální cena. Uvidíme a nakonec si vždycky můžeme nosit vlastní občerstvení.

   Po přestávce jdou písně mimo Francii a k té prvé, již v Někdo to rád horké zpívala Marilyn Monroe, přijde Jana patřičně oblečena. Poté klavíristka zahraje dvě instrumentálky, čehož využije Jana k výměně šatů a sluší jí to ještě víc. Zase pěkná sobota a tentokrát dáme pivo v té bluesové hospůdce, již provozuje někdo nový, ale už bez blues a s kouřením.

   Bohužel se v únoru projevil jakýsi trend udělat z Atria druhou Vozovnu a nedržet dosavadní zvyklosti produkovat zde převážně koncerty klasické hudby a to ve velmi solidní kvalitě. Mnohokrát tu hráli umělci a soubory, jež mají vysoké renomé i v zahraničí a všichni zde hrají rádi a Atrium si chválí. To patrně někdo hodlá nenávratně zničit, takže je čas se ozvat. Takový je i únor a také březen, jehož program už známe a doslova skandálně začíná až 18. 3. Dověděl jsem se náhodou, že anonymní dramaturgyně ukrytá našim očím kdesi jinde nedokázala měsíční program naplnit a musela opět požádat o pomoc dosavadní spolehlivou paní provozní. Jak může příspěvková organizace Za Trojku předvádět tak mizernou práci. Jak něco takového může tolerovat MČ Praha 3.

   Je na čase se důrazně ozvat. Pošlu otevřený dopis starostce, radnímu pro kulturu a řediteli organizace Za Trojku a požádám, aby jej zveřejnili v Radničních listech. Pokud to odmítnou, zveřejním jej s ostrým dovětkem a zvážím, zda bych neměl vyvinout úsilí, aby bylo Atrium na Žižkově Praze 3 odňato a spravovalo jej hlavní město.

    Závěrečné zvolání tedy modifikuji takto: „Zachovej nám Hospodine, Atrium a jeho ducha a osviť mysli těch, kteří o něm rozhodují, aby se neopakoval slabší program připravený na únor a březen, který připravil kdosi mimo Atrium.“