Atrium, kam chodíme rádi už jen občas, v dubnu 2017

    Nebudu stále začínat černě a pesimisticky a budu se věnovat čtyřem koncertům. Ten pátý koncert patřil Markétě Janouškové a je už napsán.

   1. dubna se vrací do Atria pohledná violistka FOK Věra Binarová, dáma italských očí a elegance, doprovázena klavíristkou Hanou Forsterovou (též FOK) a klarinetistou Karlem Dohnalem. Program nazvali Pohádkové vyprávění a já netuším, jaký oslí můstek by mě přivedl do pohádky. Leč nevadí, povedlo se jej sestavit vhodně a dobře směrovat k vrcholu.

   Zahájení dnes tím nejstarším, Bachem a jeho Sonátou pro klarinet, violu a klavír, BWV 1038, je navýsost vhodné, avšak nutno přičinit, že jde původně o skladbu pro dvě flétny a cembalo, neb tehdy ještě neexistovaly ani klavír, ani klarinet. Proto existuje mnoho různých jiných úprav pro rozličné sestavy. Ta naše nasvědčuje dobře tomu, že Bachova ambice ukázat všem, že dokáže dokonale napsat skladbu pro nejrůznější komorní seskupení a nástroje, vyvstává v plné kráse jeho umění.

   Mezitím čas oponou trhne a objeví se na světě klarinet a zázračný Mozart a jeho oblíbené Trio Es dur, pro klarinet, violu a klavír, KV 498,“Kegelstatt“, já, libuje si v půvabu češtiny, bych přeložil jako „Kuželkostavné“. Podle stejného pravidla překládám přídomek Richarda I. (Lionhearted) zásadně jako „Lvosrdcatý“. Konečně nedostal ho za statečnost v boji, nýbrž za skutečně obrovitý srdeční sval, zjištěný při pitvě. „Kuželkostavné“ se hraje hojně a také se hraje ze všech nejkrásnější klarinetový koncert. Mimochodem Mozartův poslední. Pak už jen jedna kantáta a Requiem a společný hrob, ostuda paní Konstance a celé Vídně.

   Po přestávce potěší viola s klavírem něžně a s citem zahraným výběrem z hudby k baletu Romeo a Julie, Sergeje Prokofjeva. Ten mám rád a tu hudbu také. Poté dostaneme ukázku klarinetové virtuozity v podobě doslova lahůdkového Benátského karnevalu od noční můry všech studentů hry na klarinet Paula Jeanjeana, autora dle mínění klarinetistů nestravitelných a pro hraní hrozných souborů etud. Později každý říká, že jim při studiu ty etudy moc daly.

   Program vyvrcholí Schumannovým Triem pro violu, klarinet a klavír, op. 132, „Märvhenerzählungen“. Pozdní dílo je skvělou ukázkou využití a souhry tří nástrojů.

   Přidává se Piazzolova Oblivion a sobota naplněna krásou dohrána tradičně v hospůdce.

   10. dubna ozdobí Atrium Markéta Janoušková, jež, jak každý ví, má vždy samostatnou esej. Nejen ozdobí, ale jde s námi i do hospůdky.

12. dubna se pódium téměř naplní soubory Iuvenes amici a Dotzauer quartet, což jsou mladí hráči na smyčcové nástroje spojení nějak s festivalem Setkání s hudbou v Soběslavi, kde se vedle koncertů koná hudební dílna. Umělecky je vede sekundista Bennewitzova kvarteta Štěpán Ježek. K nim se přiřazují podle přidělených skladeb čtyři violoncellisté z Pražské konzervatoře Dora Hájková, Tomáš Strašil, Daniel Petrásek, Dominik Velek. Program nazvali Cellem k jaru, aneb uděláme si škaredou středu hezkou. A, jak se ukáže, udělali.

   Zahajuje profesor Strašil mistrovským a nádherným Bruchovým Kol nidrei, po Dvořákově Klidu lesa první část zakončí Dora Hájková v Haydnově Koncertu C dur pro violoncello a orchestr a dívka plná energie hraje skvěle a já si ji zapisuji do paměti. Chtěl bych ji slyšet hrát Martinů.

   Postupně se všichni vystřídají a na závěr si vychutnáme Vivaldiho Koncert pro 2 violoncella a komorní orchestr g moll a opět potěšíme ducha svého Dořinou hrou. Přídavkem zdařilého koncertu plného elánu, živých reakcí hudebníků a nesporných příslibů z umění té zatracované mládeže je stylově úkrok mimo klasiku k Beatles a Yesterday.

  22. dubna je pěkné sobotní odpoledne a hrát nám bude zkušené klavírní pedagožka Alena Koudelková. Opět musím zpracovateli programu vytknout, že neuvádí letopočty u skladatelů a ani přesné označení skladeb. A nejhorší je, že na rubu není žádný údaj o klavíristce. Nám, kteří si umíme na internetu opatřit jakékoli informace, to nemusí vadit, ale chodí sem zejména v sobotu plno zkušených lidí, kteří ten geniální vynález nepoužívají a nikdy nebudou.

   S paní Alenou krátce pohovořím na začátku a pak je zde s námí díky ní Bach, Brahms i Martinů Esquisses de danses, které jsou, jak jsem očekával, zlatým hřebem. Přidává se Domenico Scarlatti a ježto večer ještě daleko, jdeme do hospůdky, mocně paní Alenu chválíce, neb celý koncert odehraje zpaměti a s citem a vědomi si toho, že jsme nešli na Lang Langa.

   29. dubna je den příjemných překvapení a poprvé si dramaturgie Atria vyslouží mé uznání. Je zde Fama Quartet, mladý soubor, který neznám, a na kvintet jej doplňuje slovenská klavíristka Magdaléna Bajuszová (1976). V hledišti je pět mladých skladatelů: Martin a Jakub Ratajovi, Miroslav Tóth, Róbert Kolář a Alexander Platzner. První dva Češi a ostatní Slováci.

   Program se jmenuje Nové klavírní kvintety a ukáže se, jak vypadá tento zajímavý a tradiční útvar v podání mladé skladatelské i interpretační generace. Všechny skladby jsou z letošního roku a mají dnes světovou premiéru. Skladby zde uvedu: M. Rataj-Souvětí I., J. Rataj-H., M. Tóth-Klavírne kvinteto, R. Kolář-Particules élémentaires, A. Platzner-Piano Quintet. Mám–li uvést dvě, které mě zaujaly nejvíce, pak píšu Particules élémentaires a Klavírne kvinteto.

   Ve všech skladbách si ochutnáme mnohé možnosti nástrojů, včetně hry za kobylkou a na kobylce a nedá mi to nepřemýšlet o některých zvukových otázkách, nastolených již v komentářích k programu. Zejména mi konvenuje názor Kolářův, že je klavír vlastně cizorodým nástrojem vzhledem ke smyčcovému kvartetu.

   Vzpomínám si, že mnohdy i u překrásných a slavných klavírních kvintetů, jako jsou Schubertovy, Brahmsovy, či Dvořákovy jsem zjistil, že vlastně hlavně poslouchám smyčcovou část a mnohdy klavír přehlížím. Kolář s tím má zjevný problém a ostatní se nad tímto útvarem také zamýšlejí.

   Jako nejcennější zážitek si tedy odnáším ono podnícení k přemýšlení o hudbě. Druhým je právě klavíristka, jejíž hra byla dnes oporou a zážitkem a rád bych ji slyšel v něčem klasickém. Třeba v Rachmaninovovi. Je však jasné, že mnoho zkušených posluchačů netypický program spíše odradí a že zde kromě mě a Honzy, skalních příznivců Atria, jsou jen známí a přátelé hudebníků a skladatelů. To nic nemění na tom, že jsme příjemně překvapeni a dramaturgie mimo pero paní provozní zaslouží letos poprvé uznání. A na Fama quartet půjdu i příští sezóně ČSKH, kdy budou hrát Haydna, Srnku a Klusáka, jenž spatřiv třiadvacetiletou Máří Fajtovou napsal Krásnou rusovlásku.

      Místo závěrečného zvolání sděluji, že jsem se velmi ostře ozval vůči některým nedostatkům v provozu i programu a očekávám, že se budu moci s ředitelem příspěvkové organizace Zatrojku o tom pobavit a nenechám si to pro sebe. Teprve poté případně oslovím vedení MČ.