Atletické mistrovství, emoce a zážitky spíše nevážně

V loňském roce jsem pro ty, kteří neměli čas, anebo přílišný zájem o sport (hlavně Evička) psal netradiční reportáž z druhé poloviny olympijských her. Nešlo mi o výsledky, ani o přehledy, ale jen o atmosféru, příhody, perličky a emoce. Také jsem vzpomněl mnoha historických olympijských událostí a osobností. Většina z vás to nečetla, neb tehdy byl okruh příjemců poměrně malý, blog jsem ještě nepoužíval a má chorobná psavost teprve propukala. Proto budu některá fakta opakovat.

Letošní mistrovství světa v lehké atletice je znovu příležitostí psát něco podobného. Tak tedy Moskva 2013. Pořadatelé Lužniky rekonstruovali, pryč je umolousaná zanedbanost stadionu, na který nikdo od olympiády 1980 nesáhl. Leč Rusové moc nechodí a atmosféra Londýna, anebo dvou posledních atletických mistrovství v Berlíně a Taegu, kde byl vždy plný dům, tu není. Navíc Rusové postrádají sportovně objektivní zaujetí Němců, Korejců, nebo Britů. Spontánně fandit všem a odvázat se trochu, jim je cizí. Ožijí jen, závodí-li některý z Rusů, pak téměř ztrácejí soudnost a ječí jako zblázněné holčice na koncertech Beatles. 100 metrů muži. Usain Bolt tentokrát na rozdíl od Taegu neuleje start a ve finále, jež je nabité všemi nejlepšími sprintery světa, vyhraje s převahou. Čas patří k nejlepším v historii, přestože fouká lehounký protivítr a začíná pršet. Ruský kameraman z běhu natočí nádherný záběr Usainova běhu a režie ho poté pustí zpomaleně. Krásný černý běžec, jemuž svaly jen hrají, letí jakoby bez doteku země vstříc metě a vzduch bičují čárky kapek letících mu vstříc. On však navzdory živlům běží a vítězí. Za cílem opět jeho prstohra a gesta směrem k nebi a k nám, jakože pozor, to ještě není všechno, ještě poběžím dvoustovku a štafetu. Za Boltem Američan Gatlin smazává svůj nedávný dopingový trest a pak hned tři další Jamajčané, neboli karibská radost ze života kombinovaná s americkými tréninkovými programy. Nezkazí-li předávky, ve štafetě na ně nikdo nemá. Na stovce žen bych mohl těm, kteří znají mou olympijskou reportáž, položit kontrolní otázku. Co myslíte, že dělá Jamajčanka Shelly-Ann Fraser-Pryce před závodem, po závodě a na stupních vítězů. No přece zubí se na celé kolo, a to i při hymně. V Londýně rozesmála celý stadion, i nás u obrazovek, ale s Rusy to moc nehne. Má k tomu spodní polovinu své kudrnaté hřívy obarvenu na růžovočerveno a rty opatřeny rtěnkou stejné barvy, kteroužto kombinaci si žádná bílá holka dovolit nemůže. Taky proto ne, že jako Shelly-Ann nevyhrála poslední dvě mistrovství světa i olympiádu. Brit Mohammed "Mo" Farah, jehož v Londýně přišla po vítězství pozdravit na plochu jeho tehdy těhotná manželka s gigantickým bříškem a získala tak svému muži i sobě až dojemných sympatií diváků, opět vyhrává po krásném dramatu v závěru závod na 10 000 m. V desetiboji, nedávno ještě české dominantě díky Dvořákovi a Šebrlemu vyhrává Američan Ashton Eaton s převahou. Už má z loňska i světový rekord, který vzal Šebrlemu. To nemají dost jiných rekordů, že ho musí brát nám, kteří je tak účinně milujeme? Naši komentátoři, jejichž čeština je mizerná a jazyk chudičký, mají jako obvykle potíže se skloňováním řadových číslovek. Nehovoře již o tom, že léta vytrvale jmenují dobrého běloruského desetibojaře po rusku Kravčenko, přestože správně bělorusky se jmenuje Kraučanka, vidí to napsané na titulcích a nejsou schopni to pochopit. Ve spojení s tím, jak se zoufale snaží vyslovovat dle nich správně anglická jména, je to vše tristní. . Ženská tyčka a v ní ruský národní poklad Jelena Isinbajeva, takže poprvé plný dům, tahle dáma nakonec vyhraje a porazí svou přemožitelku z olympiády Američanku Jennifer Suhr. Krásná Jennifer tehdy po vítězství usedavě brečela a Jelena ji přišla utěšovat: „Krávo nebreč, vyhrála jsi!“ Ale to je jenom básnická licence vytvořená z půvabné fotky, co je na netu. Jennifer pak vydatně vypouštěla vodu i na stupních vítězů a slzy jí ve dvou proudech tekly na bradu a kanuly dolů k veliké radosti správce trávníku. Jelena zkazila poslední dvě mistrovství světa i olympiádu, a doma chtěla vše odčinit. Převelice jsem jí to přál, už proto, že ohlásila, teď chci dítě a pak se snad i vrátím. Tohle přiznání, že na světě je něco víc, než sláva a peníze, na mě dělá dojem a Jelena je proto milá nejen mému oku, ale i duchu. Její téměř karibská radost byla krásnou tečkou za úterním přenosem. Svůj první světový rekord 482 cm skočila před deseti lety a dnes se pokusila o nový na výšce 507 cm. V ženském sedmiboji se vytáhne naše hezké blonďaté děvčátko s půvabným jménem Eliška Klučinová, překoná český rekord, skončí skvěle sedmé a slibuje velkou budoucnost, dovolí-li zdraví, ten potměšilý nepřítel všestranně zatěžovaných vícebojařů. Vyhrává pohledná Ukrajinka Melničenková a medaile předává za atletickou asociaci Maročanka Nawal Moutawakil, historicky první africká i muslimská olympijská vítězka v roce 1984 v Los Angeles, dnes velmi krásná buxom lady. Rád bych viděl Brežněvův ksicht, kdyby mu při moskevské olympiádě ukázali, že za 33 let bude Sovětský svaz v tahu a nad tímhle stadionem zavlaje modrožlutá ukrajinská vlajka a zazní ukrajinská hymna, nemluvě už o pobaltských republikách a Bělorusku. Naše redaktorka Žaneta Peřinová, kterou s ohledem na jazykovou vybavenost a utěšený vzhled poslali na plochu za účelem pořizování rozhovorů, hovoří s vítězem disku Němcem Robertem Hartingem. Robert mimo jiné praví, že to dnes půjde pěkně oslavit. Já na to: „Bacha Roberte, v Londýně jsi slavil, ukradli ti doklady a do vesnice tě pak nepustili, i když jsi mával zlatou medailí, a musel jsi spát v parku. V Moskvě tuto strategii moc nedoporučuju. Patrně by ti uřezali i knoflíky.“ Další rozdíl oproti Londýnu jsou hostesky. Spanilé mladé Rusky oblékli do bílomodrých kostýmků, pěkných sice, ale bez nápadu a kouzla a nalíčili je po vzoru báryšeň z Mrazíka. Možná, že je dokonce polili nějakými vodičkami, z nichž ty nejnápadnější se kdysi jmenovaly Duchi a zvětřili jste podle nich Rusky i na značnou vzdálenost. Z hezkých holek tak udělali stvoření jako je Olympia z Hoffmannových povídek. Já vím, sem to nepatří, ale abyste věděli, o čem mluvím, koukněte na árii Olympie v podání Natalie Dessay. Je to neodolatelné hudebně i scénicky: http://www.youtube.com/watch?v=NqZQXkLtP9s&list=PLbF9973oNYJXRAPUFgbG0k48QmMw6k4iC&index=14 Kdeže jsou ty loňské smetanové tvářičky Angličanek adjustovaných do nádherných purpurových a červenohnědých šateček, černých punčoch a červenohnědých šálů a patrně politých nějakým Rimmelem nebo Van Cleef and Arpelsem. Medaile za tyčku se dávají druhý den. Jelena přijde s rozpuštěnými vlasy, sluší jí to, raduje se a řve jako Fibingerová v Helsinkách před 30 lety. Avšak při hymně ji zmohou jiné emoce a plýtvá vodou jako loni Jennifer. Kdo chce skákat špičkově tyčku, musí umět skvěle brečet. Čtvrtek je náš den. Nejlepší z tréninkové skupiny „Rychlý holky“ Zuzana Hejnová letos vyhraje 10 závodů Diamantové ligy a znáte to. Pesimista ve mně říká, pojedenácté to nevyjde. Vyšlo a jak. Ještě nikdo na tomto mistrovství nevyhrál s takovou převahou. Když jsi optimista, nesnaž se uvažovat jinak, praví computer uvnitř mé lbi. Kluci do výšky skáčou jako ještě nikdy a nová tvář, Ukrajinec Bondarenko vyhraje s 241 cm, světový rekord 246 mu však odolá. Zatím. Závod nádherný. V pátek na ženské dvoustovce americké favoritce Allyson Felix lupne v jedné z jejích krásných nohou v tradičních bílých podkolenkách, co nám klukům způsobují slabost v kolenou, a bratr ji odnáší pryč. Uvidíme ji až jindy. Dál to nejde. Tím se otevře cesta k vítězství Shelly-Ann, abychom se mohli opět potěšit jejím smíchem a barvou vlasů. Farah vyhraje stejně jako na olympiádě i 5 000 m, ale způsobem, jaký nemá obdoby, finiš trvá celá dvě kola, stačí se ho sice držet Keňan i Etiopan, leč neudolají ho. Mám pocit, že rychlejších posledních 800 m ještě nikdo ve vytrvaleckých závodech neběžel. Něco takového jsem ještě neviděl. Trasa běhu maratonského vede Moskvou a jako v Londýně slouží přenos k prohlídce města. Moskva je nesporně zajímavá a náš komentátor přibere k odbornému výkladu výtečně připraveného zpravodaje v Moskvě, ale já se už těším na Rio de Janeiro 2016, kde budou kolem trasy poskakovat v rytmu samby krásné Brazilky. V ženské výšce si oko mužovo přijde na své. Holky jsou vysoké, mají nádherné dlouhé nohy a při skoku se jejich utěšené dříky napínají jako luky anglických střelců u Kresčaku a Agincourtu. Jedna Němka se jmenuje Marie-Laurence Jungfleisch, což je tak výživné, že to musím ve vší úctě doslovně přeložit. Maruška-Vavřinečka Mladomasová. Život je veselý. Před 33 lety zde na olympiádě vyhrála Sara Simeoni, italská dáma jako z filmů Vittoria de Siky s nakadeřenou hlavou podobnou známé salónní komunistce Angele Davis a kouzlem, jež vyzařují dcery oné slunné a přívětivé země tvaru boty. Sara má ještě z Montrealu 1976 a Los Angeles 1984 stříbra a je stejně jako já a Chianti superiore di Montepulciano téhož ročníku 1953, nejlepšího v minulém století. My dva, víno a čas. To chianti je poněkud mimo možnosti českého invalidního důchodce, byť velkoryse státem dotovaného. Otvírám tedy dostupné víno kalifornské, mám na ně chuť. Výšku vyhraje třetí vzadu ruská holčina Světlana Školina s blonďatým culíčkem a ve shodě se svým jménem celá svítí a vypadá jako odvážná školačka. Nejen Železný a Špotáková, ale i Veselý s příznačným jménem Vítězslav mistrem světa v oštěpu. Zase česká disciplína, koukám. 200 m a Usain Bolt a náskok, který má po vyběhnutí zatáčky, jsem na dvoustovce ještě neviděl. Pak sice ubere, ale stejně letos nejrychlejší čas. Za cílem s druhým krajanem Weirem tanečky a show pro lidi. Taky proto ho mají všude na světě rádi. Poslední den vidím v mužském trojskoku poprvé v životě skok přes 18 metrů a je to něco. Vítězný Francouz Tamgho skočí třetí výkon všech dob 18.04 m. Železného pošlou, aby za federaci předával medaile jak mužským, tak i ženským vítězům v oštěpu. Nikdo na světě nemá v jediné disciplíně takovou bilanci: 3x vítěz olympijský i mistr světa a ještě jedno olympijské stříbro. Jsem hrdý Čech. Štafety mám ve veliké oblibě. Poslední den se běží obě na 4 x 100 m. Obě vyhraje Jamajka a v obou případech k tomu přispějí tragické předávky amerických štafet. V ženské ta na třetím úseku vyrazí moc brzo a dobíhající jí nestačí dát kolík. Třetí musí skoro zastavit a na dalším úseku to zase nestojí za nic. Shelly-Ann suverénně vítězí třepajíc svou kosmickou hlavičkou a Američanky aspoň k obecnému údivu stihnou bronz. V mužské Američan Gatlin na posledním úseku musí v důsledku ubohé předávky třetího muže štafety vybočit ze své dráhy do sousední jamajské, ale protože Bolt je už kousek před ním, neznamená to diskvalifikaci. Kolikrát už americké štafety vyhořely na špatných předávkách. Naopak jsou týmy, které mají sice horší individuality, ale díky perfektně natrénovaným předávkám dosahují mnohdy nečekaného. My to také známe. Mistři Evropy 1971 a o rok později na olympiádě v Mnichově 4. místo tři setiny vteřiny za západními Němci a čas je dodnes rekordem. Byl jsem tehdy na vojně a probíhalo cvičení na prašném poli ve vedru v Bánovcích nad Bebravou. Důstojníci měli ve své jídelně televizi a my na tu štafetu koukali skrz pootevřený stan. Za dva roky se sejdeme v Pekingu a pak už Rio 2016. A příští rok už po miminku to Bára Špotáková zase bude světu natírat, chystajíc se v Pekingu a v Riu vyrovnat trojnásobný úspěch svého trenéra. Allyson se zahojí nožka a o tu hezkou holku nepřijdeme a holčina Klučinová už bude v sedmiboji královnou a já zas budu hrdý.