Pod tímto krásným řeckým názvem se konal už druhý ročník mezinárodního festivalu hudby, jejímž zdrojem je původní křesťanská tradice, jak byla rozvíjena v Byzantské říši a z ní přešla do novodobé pravoslavné řecké a též slovanské v oné historické době, kdy se náš prostor stal součástí křesťanského světa.
Zájemcům doporučuji přečíst si na alespoň základní informace o této akci a souvislostech na stránkách http://www.philokallia.com/ a o oné hudbě a víře příkladmo na www.pravoslavnacirkev.cz. Moje starší dceruška Alenka si zvolila pravoslaví jako svou víru a pokřtěna byla jménem Anežka. Nedávno se rozhodla, že bude psát ikony. Ano, ikony se nemalují, nýbrž píší a je to výtvarná činnost s přísnými a starými pravidly. Ihned jsme se dohodli, že půjdeme alespoň na jeden koncert a současně na výstavu českého ikonopisectví v kostele sv. Kateřiny Alexandrijské, který je skryt v areálu neurologické a psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Kateřinské ulici. Byl jsem nesmírně překvapen tím, že v tomto mimochodem neobyčejně uvnitř krásném barokním kostele působí pravoslavná církev. Jste v katolickém chrámu se vší jeho barokní nádherou a patosem a v presbyteriu je vyhrazen prostor pro pravoslavného kněze pomocí přestavitelných ikonických stěn. Bohužel přesně v době naší návštěvy probíhala jakási večerní pobožnost v bulharštině, takže jsme sice mohli chodit kolem ikon, ale museli jsme být velmi tiší. Dceruška mi všechno vysvětlila a pravila, že mnoho vystavovatelů zná a že lidí, kteří se tím u nás zabývají, není možná ani víc než dvanáct. Cestou k Cyrilovi a Metodějovi v Resslově ulici, kde festival probíhá, jsme se v protější krčmě U parašutistů občerstvili každý dle své preference. Koncert začal úvodní přednáškou protopresbytera (postavení mezi biskupem a popem) ThDr. Jaroslava Šuvarského na téma 1150 výročí příchodu věrozvěstů na Velkou Moravu. Poté se otevřela hudební část překvapením, za našimi zády se najednou ozval hlas, který kdyby byl použit před hradbami jakéhokoli města, způsobil by jejich neodvratné zhroucení. Takhle nějak využil fyzikálních zákonů Jozue před Jerichem. Hlas náležel Ioannisi Tsounisovi, přednímu řeckému protopsaltisovi, jak jsme byli informováni a jak jsem nebyl schopen ani na netu nalézt ekvivalent tohoto pojmu. Jeho zpěv se večer objevil ještě několikrát a dlužno uznat, že impozantnější hlas jsem neslyšel. Tento mnich je perzóna skutečně nepřehlédnutelná, je to doslova veliký kulatý chlap odhadem tak 150 kg, černý hustý vous zvíci gorilí srsti a k tomu ten hlas jako ulitý. Hrály se skladby věnované svatým Cyrilu a Metoději jak z tradice byzantské, tak i slovanské. Střídaly se soubory řecký a zdejší chrámový. Náš soubor zní takto: http://www.youtube.com/watch?v=iT3X3pMUooY Další koncert jsem si vybral 16. října, kdy se představily náš smíšený soubor Victoria a výhradně mužský srbské Školy církevní hudby Jana Damašského spolu se Sborem Koviljského kláštera v počtu dvanácti mnichů. Rozdíl mezi našimi soubory a soubory ze zemí, kde je pravoslaví dominantní vírou a kulturním jevem je veliký. Řečtí i srbští mniši touto hudbou žijí denně a jejich projev je vybroušen k dokonalosti. Tím nechci snižovat výkon českých souborů, ale rozdíl tu je jasný. Srbové zní takto: http://www.youtube.com/watch?v=1h89KZSw9FU Hudba je to velebná, monumentální a chvílemi nádherná, jen pro naše ucho poněkud nezvyklá. Na obou koncertech jsem zjistil, že mi trvá asi 20 minut, než ji začnu dobře slyšet. Z její povahy a určení vyplývá také jistá monotónnost. Ale zřejmě bych ji nahlížel jinak, jsa pravoslavný věřící. Příští rok bych rád slyšel ještě Rusy, jejichž zpěv předchází skvělá pověst, ale jinak neplánuji, že bych se k této hudbě někdy vracel.
