Žiju si svůj život, no a co?!

Je mi 29 a nemám dítě. No a co? Ptá se bloggerka Vladana Malá. A píše o tom, že jí zatím neláká oblékat od dětí poblinkané tepláky. A taky, jak ji hrozně štve, když směrem k její osobě „dětné“ kamarádky vedou podivné řeči na téma, kdy už?  Vladana Malá se ptá úplně správně. Ale – možná - až bude o něco starší a dítě/děti porodí, anebo taky ne, pozná, že problém je v něčem jiném. Já osobně bych její „konkrétní“ výkřik o bezdětnosti zaměnila za obecné konstatování: Žiju si svůj život a vy se starejte o ten váš. A šmitec.    

Nevidím Vladaně do hlavy a nechci jí nic podsouvat, ale její slova vyvolávají dojem, že bezdětný stav vnímá jako problém. Lépe řečeno nikoli bezdětný stav (který snad bude moci změnit, až se pro to sama rozhodne), ale to, jak ji vidí okolí.  

Jenže, Vladano, v každé životní situaci se najde někdo, kdo pokládá „nepříjemné“ otázky a „vede podivné řeči“:

K Tobě bezdětné: Kdy už konečně? Tik, tak, tik, tak (vždyť jsou o tom celé dva díly Bridget Jonesové).

Ke mně s jedním dítětem: Tak kdy bude druhé? Přeci nechceš to chuďátko učinit jedináčkem?

K mé kamarádce, co neposílá děti do školky: Proboha, oni nechodí do školky? Víš, o co je ochuzuješ? Upíráš jim kolektiv!

K mé sousedce: Ty máš chůvu? To já bych nikdy dítě chůvě nesvěřila.

K mé známé: Ty nechodíš cvičit? A to ti nevadí, že máš celulitidu?

K mé sestřenici: Ty ses vrátila po třech měsících po porodu do práce? A to ti není toho chudáčka malého líto?        

V těch otázkách se ale neskrývá problém dotazovaných, tedy těch, co mají dětí málo, moc, žádné, nesportují nebo budují kariéru. Je to problém, těch, co se ptají. Oni se vlastně snaží  získat odpověď na otázku: žiju já dobře SVUJ život? Protože, když je začne dotazovaný hystericky přesvědčovat třeba zrovna o tom, že chce studovat, pracovat, kdepak dítě, brrr, tak tiše zamnou rukama a pomyslí si: Jo, závidíš mi rodinu a vedeš blbý řeči o kariéře …  Anebo přesně naopak.   

Když se cítíme spokojení a jsme přesvědčeni, že vedeme fajn život, nepotřebujeme si tuto skutečnost neustále potvrzovat u okolí tak, že se budeme poměřovat počtem dětí, chův či lekcí jógy. A je nám úplně fuk, jestli naše kamarádky, známé, kolegyně chodí doma v umaštěných teplákách, na jehlových podpatcích, nebo se rozhodly nemít děti a žít pro sebe, práci, nebo svého muže. Ctíme a respektujeme jejich rozhodnutí zařídit si život podle svého. Aniž bychom je otravovali netaktními dotazy. 

Když si totiž člověk žije svůj vlastní život s chutí a nestydí se za něj, pak nad podobnými vyčítači a tazateli jen mávne rukou. Kdo však ještě hledá sám sebe, vzteky rudne a křičí do světa: já si budu žít po svém, a budu, a budu a budu. A občas mrskne bláto i na „bělostné prádlo“, které je v tom celkem nevinně. Přitom místo ujišťování okolí „o žití vlastního života“, ho prostě stačí žít. (Pro rýpavé: sama, zvládám teorii docela dobře, v praxi to ale občas zaskřípe :-))

A pokud vám někdo bude jako bezdětné vyprávět hodinu o kojení? Příště už s ním na kafe nechoďte, anebo – jste-li dost asertivní - prostě řekněte: Hele „hoď tam jinej večerník“.

Vždyť stejně bychom to udělali i v případě, kdyby nás - ryze městské lidi - chovatel koní donekonečna poučoval, jak se jim ořezávají kopyta. Nebo ne?         

A ještě si neodpustím příklad ze života: Má kamarádka porodila dvojčata. Já byla tehdy bezdětná. Pravidelně jsme se scházely a vyprávěly si o všem možném. O dětech ale nikdy nemluvila. Jenže mě to zajímalo a tak jsem se jí jednou zeptala: proč vlastně nikdy nic neřekneš o synech? Jak rostou, jestli už si něco bručej a tak? A ona mi tehdy odpověděla: Vždycky mě děsně štvaly ty matky, co žvanily jen o tom, že Pepíčkovi narostl zub. Tak proto.

Asi mám štěstí na lidi kolem sebe, většina jich je stejně taktních a fajn, jako tahle máma dvojčat. (Protože ona si tenkrát nebyla jistá, jestli bych je nechtěla taky a zda "by mě neučinila smutnou". A tak čekala až se optám sama.) A s těmi druhými se ráda zastavím na kus řeči, ale kamarády si z nich nedělám. A oni pochopitelně ze mě taky ne.