Věci, co nedělám

Někdy dělám věci, co obvykle nedělám. A je to fajn.  

Po cestě k alpskému jezeru, ve kterém je voda průhlednější než doma ve vaně, zvednu ruce nahoru a dlaně obrátím k obloze.

Mami, zkoušíš, jestli prší? Nebe je modré jako borůvka.

Ne, jen tak chytám vzduch.

Na, utrhnu a podám dceři růžově rozkvetlý jetel, cucej. Strašně sladký.

No fakt, mami, lepší než cukr.

Se ví, když jsem byla malá, vycucávala jsem jetel pořád.  

Namočím si nohy do vody barvy křišťálu a dostanu křeč. Je neuvěřitelně studená … Auuu.

Když ležím na břehu, je mi jak po sauně. Chodidla pálí jako kamna. Nádhera.

Přijde kráva a kouká na mě ze dvou metrů. Čistá, rezavá, vypadá jako nakreslená.

No jo, no jo, vždyť už jdu … Tvoje území, vím.

Dcera utrhne tři oranžové kytky. Pro tebe, mami.

Sfouknu z nich mravence a strčím si je za šátek omotaný přes slaměnou čepici.

Co to, do háje, je. Příšerně mě pálí pod krkem. Bolí to. Jako když štípne vosa. Jasně, byl tam ještě jeden. Mravenec. Pomsta. Nechtěl jet na čepici asi.

Naproti mně jde sedlák. Má hrábě, na hlavě klobouk, džíny a košili s ohrnutými rukávy. Je mu, hádám, osmdesát. Zdravíme se. Usměje se. Je dvacet šest stupňů, slunce pálí. Tráva schne a potřebuje obrátit. Za hodinu ho potkám znovu. Jede na kole. I s hráběma. A směje se ještě víc. Má velkou mezeru mezi předními zuby. Připomíná mi prázdniny u prababičky. Všude tam vonělo seno. A chrastilo, když uschlo. Zavřu oči. Cítím seno všude kolem. Ještě nechrastí, musí se hodněkrát obrátit. Mám chuť chytit toho sedláka okolo krku. Děkuju za připomenutí. Neudělám to... Vystrašila bych ho a spadnul by z kola …

Stojím u ohrady. Patnáctiletá holka z něj vyvádí dva koně. Takové ty, co jsou větší než poník, ale do velkého nedorostli. Vede je k potoku, aby se napili. Jeden uteče. Chytnu ho za ohlávku. Škubne hlavou. Má sílu jako traktor. Vím, že nesmím pustit. Jinak mě už nikdy neposlechne. Držím. Moje ruce si vzpomněly, že nejsou jen k jízdě po klávesnici notebooku.

Mami, ty umíš chytit koně?

No jo, umím.

Fajn pocit.

Večer koukám na hvězdy. Moc tu nezáří, přesvítí je domy a světla od cest. Nevadí to. Je tu krásně. Jsou vidět obrysy dvoutisícovek.

Koukám na hvězdy a říkám si, proč vlastně některé věci nedělám pořád.