Unudit se k smrti

Přistála vedle mě na sedadle, ani nečekala, jestli odpovím na obligátní vlakové, „je tady volno?“ Na kolena položila velký blok, v ruce propisku a ramenem u ucha přidržovala mobil. „Ahoj, tak co teda máme? No to se snad pos.. Cože dvě knížky vod Čapka? Hele a to jsme mezi vánocema měli přečíst celýho Švejka. No já se z toho pos… Tak co to mám bejt vod toho Čapka. Hm, R.U. cože? Jo R.U.R., hm a Bílá nemoc. Ty vole. Si to stáhnu z netu. To se fakt nedá. Ať jde do háje, baba.“

Připadám si jako zloděj, když poslouchám cizí hovory, ale v tomhle případě bych si musela odšroubovat uši a dát je do kapsy. A tak jsem jela dvacet minut s dvěma nas..mi maturantkami, jedné jsem přisedla kabát, druhá se vlnila někde v povětří.

Vrátily mě o léta zpátky a k tomu, o čem občas přemýšlím, jak moc jsem nesnášela, když došlo na povinnou četbu. Tenhle black list udělal z báječných knížek zboží, o které nikdo nestál, antisexy Marfušu, čím víc nabízenou, tím víc octovatou. A to na tom byla ještě Marfuša dobře! Její máma se ji aspoň různými fígly snažila udat, tváře červenila a cop připla. Naše gymnaziální učitelka češtiny by neprovdala ani dvacetiletou Brigitte Bardote.

Jak já těm dvěma z vlaku rozuměla! Asi je ta jejich úča podobně schopná kuplířka. „Takže do čtvrtka přečtete Jiráska, bratry Mrštíky, Němcovou, Dalimila a Fučíka. Zapíšete do deníku a vysvětlíte jejich odkaz!“ Mladé uši slyší „Unuďte se k smrti a pak mi řeknete proč se to stalo.“ Bléééé…

Hmm, tak ono je to pořád stejné, tehdy i teď. S tím rozdílem, že tenkrát všichni opisovali od jednoho šprta nebo šťastlivce, který čtenářský deník někde zdědil, dnes zachraňuje zoufalce síť.

(O oblíbenou větu obrýlených češtinářů „a co tím chtěl autor říct“, se ani otírat nebudu. Měla jsem vždycky chuť odpovědět jedním slovem.)

Pozor, aby nevznikla mýlka. Nepomlouvám ty nebohé knihy. Vůbec neříkám, že jsou nudné, pitomé, že se na ně má už navždycky jen prášit. Naopak! Jsou to často skvosty, které rozhodně stojí za to přečíst, nebo si v nich dokonce podtrhávat a třeba se k nim i celý život vracet.

Jenže ani skvost nemůžete nikomu nutit. Někdy si prostě místo perlového náhrdelníku máte chuť pověsit na krk smaltovaného ježka navlečeného na kůži. A když vám někdo bude cpát horem dolem perly, mrsknete je na dno šuplíku a možná už nikdy nevytáhnete. Uvězníte je v překližce, kde se nikdy nezalesknou.

Ovšem, když dostanete na výběr, když vás někdo jemně postrčí, pohladí po hlavě a řekne jen, „jsou báječné, to mi věř. Víš, kde je najdeš, až přijde ten správný čas - pak z tebe udělají královnu“, vrátíte se pro ně. Ve správný čas perel.

A v čase perel smrtelná nuda neexistuje.

Mimochodem, ti kteří žehrají, jak málo se dnes čte, se možná krutě mýlí, Jeden z nejznámějších pražských knihkupců Petr Vácha mi před časem tvrdil, že knížky jsou na odbyt o sto šest. Finanční/duchovní krize nekrize. Můžu souhlasit, mé osmileté dceři je nestačím půjčovat ani kupovat... Dostává za každý zápis v čtenářském deníku od paní učitelky perníček:-).

A když už jsme u čtení – jestli budete mít chuť na nějakou novinku, koukněte na stránky k Rudovi Havlíkovi www.rudolfhavlik.cz. Je tam k mání Transit, Slunečnice a hlavně Rok Draka. Báječná knížka, které ze mě vždycky vymáčkne slzu. Smíchu i dojetí. A všechny peníze, které za ni zaplatíte, jdou na konto Nadačního fondu dětské onkologie. A to už stojí za to číst.