Se smradlavou verbeží nejezdím

Byla jsem nechtěným svědkem rozhovoru dvou dam u kavárenského stolku. Byly pěkné, pěstěné a moc krásně voněly. „Já už do centra vůbec emhádé nejezdím, autobus je plný Ukrajinců a podobný verbeže a ty strašně smrdí,“ říkala jedna. „No nediv se, mají na týhle trase ubytovnu. Já je taky nesnáším.“ Nejsem statečná, spíš zbabělá, přiznávám, rozhodně žádná Matka Tereza. Nevstala jsem proto a nezeptala se jich: „A kdo je podle vás vlastně verbež? Ten, kdo páchne? Nebo je špinavý? Jiný? Chudý?“ 

Dělníky odjinud potkávám v samoobsluze, kam chodím nakupovat. Mají špinavé ruce s černými nehty. Usmolené, oblýskané kalhoty a je z nich cítit boj o jedinou sprchu na patře, existuje-li vůbec nějaká, podobně jako pračka. K obědu si kupují čtvrtku chleba a levnou paštiku. Zrovna onehdy jsem si v duchu říkala, když jsem za jedním stála ve frontě na pokladnu: hochu, hochu, tvůj žaludek a oběhový systém ti asi zrovna neděkuje. Ale chápu …  Večer ležívá v jejich nákupním košíku opuštěný kus měkkého salámu, krabice vína nebo nějaká podivná čtyřicetiprocentní peckovice. Lék na noc, která může být dlouhá a smutná. Bez rodiny, která doma čeká na „majlant“, co tu platí za dřinu, na kterou se jiní za ty peníze můžou vykašlat. Bez zázemí, bez pojištění. Za to s věčnou nejistotou, zda bude práce i zítra a za kolik. A se strachem, že se nad ránem rozsvítí světlo a objeví muži v černých uniformách.

Dva jsem poznala osobně, když stavěli na venkově kamarádovi dům. Večer jim vždycky uvařil kafe a oni vyprávěli, jak to chodí tam u nich. Jeden byl letecký dispečer, druhý doktor, už nevím čeho přesně, snad historik. Taky podle toho někdy vypadalo jejich dílo. Pamatuju, jak kamarád zuřil, když mu přikryli základy igelitem, aby na ně nepršelo a pak ho jaksi zapomněli sundat, když začali zdít. Smála jsem se, že stačí jen trochu zatáhnout … a domek bude na vedlejší parcele. No, legrace. Jejich život už tolik ne.    

A tak mi dovolte, úhledné dámy z kavárny, přestože nejspíš nikdy tenhle blog nebudete číst, abych řekla, kdo je verbeží pro mě.

Kdo chladnokrevně zabije, krade a ubližuje. Tak ten.

A je jedno, jestli to je Čech, Slovák, Australan, americký mormon, Ukrajinec, Němec nebo Kambodžan.   

A s prominutím, vážené dámy, i vy s těmi krásnými gelovými nehty a lesklými vlasy. Pro vaši neskutečnou nafoukanost.

Však ona by splaskla, kdybyste zaslechly, jak si nějaké podobné ladies třebas od Londýna, špitají něco o té cizácké verbeži, co k nim jezdí hlídat děti 

Mimochodem, víte, jak vlastně slovo verbež vzniklo? Podle Českého etymologického slovníku autora Jiřího Rejzka je jeho základem německé werben, verbovat.

Takže verbež to je vlastně zverbovaná sebranka. 

Jo, jo, blahobytná doba verbuje. Všude na světě.