Psychické sádlo

Slyšeli jste někdy od někoho: jéé, tobě ale narostl zadek? Já jo. A dodnes mi ta nevinně a nijak ve zlém vyřčená věta straší v hlavě. Přestože už vím, že nemá pro život žádný význam a dávno se jí vysmívám, ta potvora ve mně dřímá a snaží se mi občas velet.    

Poprvé jsem poznámku směrem ke svému pozadí vyslechla, když mi bylo tuším tak třináct, čtrnáct. Do té doby jsem, jestli si dobře pamatuju, tloušťku či hubenost svou ani cizí moc nevnímala. Žilo se mi v mém ani příliš hubeném, ani nijak tlustém těle dobře. A najednou, po prázdninách u babičky vyplněných lenošením a návštěvami cukráren, rozčíslo můj život, kde neexistovaly váhy, tohle oznámení jako blesk.

Cože? Tak já mám velkej zadek, jo?

Můj telecí pubertální mozek to zaskočilo. Ale protože tehdy nebyly časopisy s modelkami a dietami, neb soudružky veřejně svoje míry nepitvaly, výtku jsem zasunula hluboko přehluboko a směrem k světu hrdě hodila hlavou: no a? Velkej zadek, taky zadek.

Jenže to hozené plevelné semínko se chytlo a čekalo na správný čas, aby mohlo vykvést do nezničitelného bolševníku velkolepého.  Rostliny, co se rozrůstá, ničí okolí a než se jí zbavíte, trvá to roky, jestli se to vůbec povede.  

Začala jsem jezdit na gympl, učení přibylo a já občas nestihla zajít ani na oběd. Hubla jsem a zalíbilo se mi to. Ty jsi ale štíhlá, slýchávala jsem. To byla satisfakce pro telecí adolescentní uši! A pak jsem najednou měla při sto sedmdesáti centimetrech čtyřicet pět kilo. A když jsem snědla k večeři jablko, šla jsem se projít, protože bych se přeci obalila těmi odpornými tukovými polštáři …

Jelikož o anorexii a bulimii se toho ještě moc nevědělo, nezkoumali mě proto jako ohrožený druh. Jen rodiče zahartusili a rázný třídní učitel pohrozil, že mě takhle hubenou nepustí k maturitě.

Dobře to tenkrát dopadlo. Zatím se držím, čtyřicet pět už nemám :-)

A proč to všechno píšu? Protože jsem viděla obrázky slečen, co vyhrály nějakou soutěž modelek a byly příšerně hubené. A protože se pak všude psalo, jak tenhle zvrhlý módní průmysl mrzačí mladé dívenky a vyrábí z nich kostřičky. To je pravda pravdoucí. Jenže to není zdaleka jen on. To, že někdo chorobně sleduje svoji váhu, po každé vydatnější večeři pláče před zrcadlem a počítá víc či míň imaginární špeky, anebo naopak po větě: jsi nějakej hubenej/hubená, vyjí lednici tak dokonale, že zmizí i listové těsto, tak za tím zdaleka nemusí být jen touha podobat se vyretušovaným obrázkům. 

Za bezhlavým bojem s psychickým sádlem se může skrývat jediná pitomá věta, kterou v nevhodnou dobu vyřkne třeba kamarádka, bratranec, sestra, rodiče, partner …. A která se v hlavě usadí jako mindrák. A ozývá se v ní, i když žádný reálný problém neexistuje. (Aby bylo jasno, za reálný problém považuju siruaci, kdy je tělo tak hubené nebo tlusté, že už zlobí a stávkuje zdraví. Všechno mezitím je zcela věcí vkusu majitele těla.)  

Pamatuju si spolužáka z vejšky, byl to takový ten klasický hubeňour, dlouhý jako lodyha, žádný sval, jen kosti a kůže. Viděla jsem ho, jak stojí v obchodě před zrcadlem, hladí si nervózně boky a mrmlá něco o tom, že musí shodit.

Dobrej fór, povídám, chceš mě naštvat, plácla jsem sama sebe do tehdy už zase ženského zadku.

Myslím to úplně vážně, urazil se.

A pak mi na koleji ukázal fotku, když mu bylo asi osm. Malý tlustý, co tlustý, morbidně obézní chlapeček. Puberta a sport udělala z těla sádelníka – tak na něj pokřikovali - tělo štíhlého muže. Hlava však zůstala zabalená v tuku.

I ve mně občas zašimrá zbytek bolševníku: co ty špeky?

A já mu odpovídám: Trhni si stonkem, žádný nejsou. A i kdyby byly, budu je řešit, až já sama budu  chtít. 

Anebo až mě na ně upozorní můj milý ….?  Chachá, protože kdo nemá kousek tuku v hlavě :-))