Proč jsem ráda

Jsem ráda ženská. A vůbec bych s muži neměnila. Zvedám dva oslintané prsty, že jsem nikdy měnit nechtěla. Proč?

Protože když jsem byla malá, měla jsem panenky i bagr a vůbec nikomu to nepřipadalo divný.
Protože můžu říct, jo, jsem divná, takový někdy ženský prostě bývaj. A někomu se to dokonce líbí.
Protože když se mi líbí nějakej chlap u rybníka, nemusím půl odpoledne padat na břicho.
Protože když padám, nespadnu na beton, nýbrž do ruky větší než je moje.
Protože když se mi po tvářích plazí slzy velký jako hrušky, nikdo mi neříká, nedělej to.
Protože když udělám svíčkovou, jiní řeknou, tak takovou bysme jinde nedostali.
Protože když jsem dostala před lety obrázek od kluka, co uměl malovat, babička mi řekla, na tom obrázku jsou snad tvoje oči.
Protože když jsem pak tomu klukovi mohla dát, co chtěl, zjistila jsem, že dávat je často lepší než dostat.
Protože když dostávám kytky, napadá mě, že nejen dávat je fajn.
Protože když dám najevo, že mám ráda, šimrá mě u toho v břiše.
Protože když mě šimrala, osm let to je, zevnitř břicho moje dcera, to šimrání se mi hrozně líbilo.
A protože jsem, když ji z toho břicha vytáhli, pochopila, že jsem ráda ženská.