Paní, že vy čtete příbalové letáky?!

O existenci příbalových letáků jsem neměla do svých třiceti let ani ponětí. Lahvičky s tabletami a sirupy, plata prášků i tuby mastiček jsem ihned osvobodila z obalu a ten vyhodila i s papírem uvnitř. Kdo ví proč jsem si myslela, že tam je především proto, aby se obsah neklinkal :-)

Přiznávám, že nejméně dvakrát se mi má ignorance vymstila. Poprvé, když jsem nalačno slupla piluli proti bolesti, a po cestě do práce s prominutím pozvracela jezdící schody ve stanici Náměstí míru (neužívejte nalačno, varoval výrobce).

A po druhé, ve chvíli, kdy jsem tabletku dithiadenu, léku na alergii, který jsem brala coby alergik-plavčík-brigádník, zkombinovala s jedním panákem fernetu a pak při návratu z koupaliště domů podřimovala i s kolem v příkopu jako padlá srna.

Mimochodem účinky dithiadenu vyděsily později i mého dědu a vlastně celou rodinu: děda ho poctivě užíval na jakousi kopřivku, jak paní doktorka předepsala - tři tablety denně. A tak je polykal týden, čtrnáct dní, kopřivka dávno pryč … zkrátka myslel, že musí celé balení dobrat. Na otázku, jak se má, jsem tehdy uslyšela: 

Ále holka, je to zlý, je to zlý, v hlase měl všechen smutek světa. Jsem unavenej, slabej, pořád bych spal, už to se mnou jde z kopce.

Cože? Děda, chlap jako hora s elánem třicátníka? Asi se něco děje. Začala jsme pátrat. A zjistila, že na vině je obyčejná kopřivka, tedy pardon, léky proti ní. Protože taková dávka by uspala i nosorožce. Jo, taky nečetl …

Pochopila jsem, že na těch složených papírkách asi něco bude.  

A pak jsem se stala dokonce jejich vášnivkou čtenářkou. To když se narodila dcera.

Začala jsem příbalové letáky pečlivě studovat. Abych bezbrannému děťátku, probůh, tou chemií neublížila. A sinala hrůzou, co všechno jsem minulá léta, jedla. Od té doby jsem začala trpět všemi nežádoucími účinky, o kterých se v nich píše :-). To znamená, že mi bylo nevolno, zvracela jsem, měla průjem, zácpu, kopřivku, rozostřené vidění, bušení srdce, třes rukou i svalovou slabost. Ano, i nohy se mi jednou podlomily. Pět minut poté, co jsem spolkla kapsli, u které byl tenhle nežádoucí účinek popsaný.

„Nemůžu sejít ze schodů, pomoc ...“, volala jsem vyděšená svojí lékařce.

„Ženská, ten prášek začíná fungovat nejdřív za půl hodiny! Jestli nemůžete sejít ze schodů, nejspíš jste si včera namohla nohy na bruslení,“ smála se rázná praktička.

A pak dostala dcera zánět průdušek. Lékař na pohotovosti předepsal antibiotika, osm mililitrů po osmi hodinách. Rozprostřela jsem na stole leták a uhladila hřbetem ruky, aby se lépe četl.

„Atentáááát!“

„Tady píšou, že dětem váhy a věku našeho dítěte se dává dva a půl mililitru,“ zapichovala jsem hystericky ukazovák do tabulky s informací o dávkování.

V ten moment jsem měla na uchu sluchátko telefonu: „Tak pane doktore, tu dávku mi vysvětlete …“           

Nenechal mě domluvit.

„Paní, že vy jste četla příbalový leták? Tak ten je za á zastaralý a za bé, víte, že některé matky – čtenářky, dokonce přestanou kvůli těm hrůzám, co se tam píšou, léky svým dětem dávat. Zkrátka, nesmíte všemu věřit. Raději je nečtěte.“

Tak a bylo to. Autorita mi zakázala moji oblíbenou četbu. Tu četbu, kterou důrazně doporučují i jiné autority, rozuměj farmaceutické firmy, tučným písmem na příbalových letácích! Skandál …

A pak jsem se najednou začala usmívat: no jo, i ve středním věku se může člověk chovat jako trotl.

Jakkoli byla rada pana doktora z pohotovosti nezodpovědná, děkuju za ni. 

Konečně jsem vykročila zlatou střední cestou, která bývá, vyzkoušeno historií, obvykle nejlepší.

Protože dobré není zahodit, ani bezmezně věřit. Ale zkrátka přečíst.