Pád říše evropské

Psi mají své šampaňské, kočky zase designová škrabadla za desítky tisíc a paštičky dražší než kilo pravé svíčkové. S oběma chodíme k psychiatrům, protože jsou frustrovaní. Jako my.

Přestali jsme rozlišovat rajčata a kuřata. Do obou pícháme hormony a další cosi, aby byla rychle velká a bylo jich moc. Jsou levná, fascinuje nás, že si jich můžeme koupit tolik. Nedají se jíst, chutnají jako chemické bláto, ze kterého vyrostla, takže je vyhazujeme.

Tváře mužů zdobí místo vousů pleťové masky.

Modelky vyhublé na kost s obličejem vzteklého spratka z umělé hmoty leží pod přístroji, který z nich v přímém přenosu vysává tuk.

Ve stejném přímém přenosu jíme (žereme je lepší) v televizních soutěžích syrová beraní varlata, živé cvrčky a zkažené olihně. Za cenu pár tisíc dolarů. Anebo se na to díváme a jíme/žereme čtvrtou oplatku z balíku pět plus jeden zdarma.

Auty a výtahy se posunujeme uprostřed velkých měst do obřích tělocvičen, běháme tu na pohyblivé gumě, posloucháme hudbu stejnou jako sirky v krabičce a dýcháme zpocený vzduch.

Z jógy i Krista jsme udělali zboží z teleshoppingu.

Utrácíme tisíce za mazání, do kterého jsme kápli trochu skunčí žluči a do obličejů si pícháme smrtelný jed.

Neváháme nechat trápit křečka na infúzích, jen aby nám, proboha, nezdechnul a prarodiče na místech, kde se jen umírá. Lásku měníme v odpustky podoby několika stovek nadacím, které jim domy smrti stavějí.

Když si chceme popovídat s kamarádem, pozveme ho na facebook.

Myslíme, že na všechno existuje pilulka. Na zdraví, na krásu, na úspěch, na milování, na život.

Nic nového, jistě. Takový ohňostroj marnosti už tady byl.

Taky v něm žiju. A říkám si, bacha na to, Římanko.