O život

Taky jsem je jeden čas říkala. Ty kecy o tom, jak neslavím Silvestra. Jak je to ubohý a zbytečný. Vždyť je to den jako každej jinej. Tak proč ho slavit jako o život? Proč obkládat veky, aby byly vícebarevný, nandávat na kolečka rohlíků slaný máslo s ananasem, potit vlasy pod papírovou čepicí, smát se, když herec řekne, pardon, prdel. A pít. Strašně pít. Pít a čekat až ten barevnej krepák na hlavě chytne od petardy.

No, taky jsem ohrnovala nos. A zdálo se mi, že ho takhle ohrnují všichni. Nosí se přeci mít ho ohrnutý. (Jen jsem moc nechápala, proč je v hospodách a na náměstích jednatřicátýho tolik lidí, když všichni ohrnují… mělo mně cinknout, že je to trochu jako s tím druhým programem, jak se všichni koukaj jen na něj a ty miliony, co civí na Žhavé lásky slepé Manuely, jsou pět set let mrtvý mayové).

Byla jsem pitomá. Ohrnovat nos se nemá. Nad ničím. A nad slavením teprv ne.  

Kyselý hrozny totiž, mojí milí!

Jeden rok jsem moc chtěla slavit. Na horách, bez čepice, teda vlastně s čepicí, ale vlněnou a s s běžkama. Jsem ráda, že jsem přežila. Běhat po kopcích s otravou krve je trochu o hubu.

Jeden rok jsem chtěla mít tu papírovou čepici a sedět na klíně pana božskýho. Seděla jsem jen chvíli, než mi někdo prásknul, že jsme na ten klín asi dvě.

Jeden rok jsem chtěla bejt rychlejší než Bodie Miller, nekoukat vlevo vpravo. A pak si zatopit v dřevěný chalupě v krbu a bejt úplně líná. Jenže ten, se kterým jsem chtěla bejt úplně líná, řekl, proboha, hory (!), chalupa (!), pojeď zpátky do Prahy.

A ten letošní jsem se chtěla smát, když herec řekne, pardon, prdel…

Zase to nevyšlo. Protože za á tomu se prostě smát jen tak nejde. A za bé proto, že mě bylo příšerně blbě. Skoro jako když jsem se ploužila tehdy ve stopě s otrávenou krví. Bolel mě zub. Jauuuu.     

Mám syndrom malý mořský víly. Bojím se předem, že když má bejt něco pěkný a už už to pěkný je, bác, přijde ta druhá s náručí květin (to druhé s náručí čehokoli nebo i bez náruče) a já jim nedokážu proklát srdce (kdo by to taky dokázal) a rozpustím se v mořskou pěnu.

Pardon, pane Andersene, ale v tomhle do háje s Vámi.

Slavit se má. Každej den. Nejen Silvestr.

Jako o život. Protože přesně o něj jde.