Mami, co je sloulož?

Mami, co je to sloulož? Prosím? Jo, ty myslíš soulož (v hlavě mi začne neodbytně drnčet „sloulož-sounož-slowfox“, fakt nechápu, proč zrovna tohle…). Aha, no, když se dva lidé mají rádi, tak spolu spí v jedné posteli a …

Jo táák, jako my dvě, když spíme u babičky.

No, to zrovna není ten správnej příklad. Zkusím ti to vysvětl..

Jéé mami, koukej, zase ta potvora, co nám ožrala zlatej déšť.

Cože, jaká potvora?

No, zajíc, ukazuje má pětiletá dcera z okna ven.   

Táta říkal, že je potvora, když nám okousal zlatej déšť a už zase, už zase, mamí …

Ale ne, nic nekouše a vůbec, zajíc není potvora, zajíc je zajíc …

Tak tentokrát rozhovor přerušil hlodavec. Na jak dlouho? Podobné téma se v našem hovoru chtě nebo nechtě objevuje čím dál častěji. Jako když jsme jeli před pár dny autem.

Před námi vezli v otevřeném přívěsu koně.

Koukej, koníci, ukazuju a poučuju: Ten napravo bude ryzák, ten nalevo hnědák. A pak jsou ještě vraníci, bělouši, grošáci, žluťáci…

A taky valaši, ozve se ze zadní dětské sedačky.

Valach není barva, to je něco jinýho.

A co?

No, jak to nejlíp říct. Valach je kůň, co nemůže mít děti. Děti, tedy hříbata může mít jen hřebec.

Mami, ale to je divný. Hříbata přeci může mít jen kobyla … 

Dobrej postřeh, povídám a kuckám se smíchy.

Auto s koňmi zahnulo. A my zaparkovali u obchodu, téma opět vyšumělo …

Rozhodla jsem se, v duchu moderní doby, že nebudu o sexu a věcech intimních ani trochu lhát. A tak dcera už dlouho přesně ví, proč kupuju měsíčně modrozelené balíky, uvnitř kterých je spousta dalších růžových balíčků, proč se v tu dobu zavírám v koupelně, když jindy jsou dveře dokořán, ať je tam máma nebo táta. Ví, že mi vyrostla v břiše a jakou cestou se z něj dostala ven. Odpovím, na co se zeptá.  

Ale pořád čekám na tu jednu zásadní otázku: jak jsem se dostala dovnitř, jako do tvýho břicha? Nezeptala se, ani když jsme listovaly dost odvážnou knížkou o krtkovi, kde randí, počne a v bolestech rodí jeho kamarádka zaječice. Podrobně z velké blízkosti studovala obrázek s rodícími se zajíčky, divně se u toho ošívala, krčila čelo a vraštila obočí. A pak řekla, že to musí pěkně bolet.

To tedy sakra jo, smála jsem se. Ale neboj, za pár dnů o tom nevíš. Vykouří se ti to z hlavy, jako když zmáčkneš na počítači delete.

Zásadní otázka nepřišla, ani když mudrovala o těhotné kamarádce (mojí samozřejmě, ne její). Vyprávěla svojí babičce: tak Pája nejdřív byla těhotná, víš. Ale pak potratila, rozumíš? Miminko z ní zmizelo. A teď je zase těhotná, jakože má miminko v bříšku. Protože se jí tam zase udělalo, chápeš? 

Jak se udělalo a proč se udělalo, to už jí nezajímalo.

A tak si říkám, až bude chtít vědět, zeptá se. Alespoň mám zatím čas na přípravu. Protože, přiznávám, právě z toho, jak sdělit „kterak se v bříšku miminko udělá“, trochu trému mám. Nejsem žádná prudérie, ale Kateřina Janouchová rozhodně taky ne. Těžkou hlavu mi nedělá samotný technický popis, pochopitelně přizpůsobený jazyku předškoláka/školáka, nýbrž strach, že bych tím mohla trochu dcerku vyděsit. Protože, pánové prominou, mě tahle informace – a že se mi jí dostalo až na začátku puberty - vyděsila hodně: tak k tomuhle mě nikdo nikdy nepřemluví. Jasně, zděšení přešlo po jisté době v úžas:-). Ale to je jaksi nesdělitelná zkušenost. 

Takže, jak to nejlíp říct? Tedy pokud mě někdo nepředběhne …

Měla bych ji radši pro klid její pětileté dušičky uklidnit: neboj, dá se to vydržet, zas tak hrozný, to není.

No, to rozhodně ne, to bych jí rovnou mohla vypsat objednávku k sexuologovi a na psychoterapii.

No a ujistit ji popravdě: je to báááječný … proč by měla uvěřit? A kdyby, tak aby si to nechtěla co nejdřív vyzkoušet :-).

Spoléhám na to, že než ta otázka přijde, napadne mě něco geniálního. Anebo taky ne a improvizace bude nutná.

Pak nejspíš řeknu něco jako: je to báječný a dá se to vydržet :-)))