Když jsem úplně v háji

Možná to znáte taky. Říkáte si, jsem dospělý vyrovnaný člověk. Přesně vím, co chci, nic mě nerozhází, konečně jsem se našel, můj život má řád a sviští v rovných kolejích jako Pendolino, mám srovnáno, co je důležitý, hlavu pevně usazenou na ještě pevnějším krku, blablabla. Takový ty kecy zkrátka.

A pak to přijde, něco vás rozhodí (případně se něčím rozhodíte sami). Postaví na vlasy. Přes oči nalepí černou pásku a pak ji škubnutím délky nanosekundy strhne. Jauuu. Nevíte, jestli se máte smát nebo sebelítostí či čím řvát jako rastafarián, kterému chtějí udělat trvalou s melírem. A děláte divný věci.

Jako já. Úplně rozhozená/samozřejmě zcela vyrovnaná a s realitou smířená žena s jasným názorem na život (vy tam u toho maca, přestaňte se laskavě smát), jsem se potácela po bytě. Kočce jsem nalámala do misky tatranku a postříkala ji čističem na okna (chtěla jsem ji odblešit).

Dceři jsem zabalila k svačině vyfouklé velikonoční vejce. „Mami, to si mám jako loupat vzduch, jo?“ „No.. ale zase je pěkně malovaný.“

 Sluneční brýle zavřela v lednici do přihrádky na droždí.

Snažila se smažit řízek na octu (ale tohle se může stát i nerozrušenému – dalekozrakému nebo vetchozrakému, kdo to má do háje poznat, když to má všechno stejnou flašku).

Zazvonila na sousedy se slovy, proboha, já vůbec nevím, co vám chci.

Zalila v koupelně umělou kytku.

Poslala řediteli zdravotní pojišťovny mail, který začínal slovy, čau drahá, tak už jste konečně souložili? Zatracená služba pamatování adres.

A pak jsem seděla u stolu, koukala ven z okna (byla zatažená předokenní roleta) a od očí se mi na krk táhly dvě asfaltové silnice.

Kdo ví od čeho..    

Ne nestěžuju si, ztratit hlavu pevně usazenou na ještě pevnějším krku je občas fajn. Protože se stane všechno tohle. A je vyřešeno.

..od smíchu přeci.

Protože nic jinýho než se smát, nezbývá.