Jsme megery

My ženy máme příšernou pověst. Jsme věčně naštvané, hádavé až hysterické, nedůtklivé a malicherné. Stačí si poslechnout, jak si o nás povídají naši muži.  

Zakazujeme mužům všechny jejich radosti. Nemáme pro ně pochopení. Nedochází nám, že zatímco žena zestárne, zvážní a tak nějak zapškne, v muži bez ohledu na věk navždy žije duše kluka. A ta je schopná si hrát a bezstarostně poletovat, nejlépe co nejdál od domova.

Nelíbí se nám, když přijdou nad ránem z hospody a odemykají si zapalovačem. Nedokážeme pochopit, jak moc je vtipné, že u nás bude spát kamarád Vaňous, opilý ještě víc. Jsme rozčílené, když v autě, ve kterém sedíme na místě spolujezdce, málem nabourají, protože po chodníku kráčí blondýna v černém křiváku a upnutých džínách. Nechápou, že dokážeme být hnusně jízlivé, když se z blondýny vyklube fanda metalu. Zuříme, když jim půl hodiny líčíme, jak důležité je vyměnit okna a vybílit kuchyň, abychom nakonec zjistily, že onu půl hodinu si prohlížejí na notebooku výsledky extraligy.

Řveme jako megery, když přijdou domů z práce místo v domluvené čtyři v sedm, přestože my máme od pěti zaplacenou jógu a je potřeba pohlídat děti. Ani vysvětlení, že Vaňous přinesl ukázat do kanceláře metr a půl dlouhý model vlastnoručně slepeného letadla (chápeš, že ten model měří metr a půl na dýlku? No chápeš to?), nesníží intenzitu našeho ječení. Jen na chvíli přejdeme z fistule do temného mručení, když konstatujeme, že bychom rády viděly, jak Vaňous táhne rozměrný nesmysl metrem. Blázníš, vzal si taxíka, dostane se nám vysvětlení jako chudému duchem. Taxíka? Taxíka?! Už zase přecházíme do fistule. Ten Vaňous, který nutil jet vlastní ženu z plesu tramvají v jednu v noci ve dvacetistupňovém mraze oblečenou jen do šatů na ramínka a lehkého pláště (chtěla se mu líbit) a nechápavě kroutil hlavou, zda je snad Rothschild, aby platil nájemnému řidiči. Vypadalo to tehdy, že paní Vaňousová žádá nikoli o bezpečnou jízdu domů, ale třetí norkový kožich, protože první je moc krátký a druhý příliš dlouhý. Paní Vaňousová nemá norkový kožich, dokonce nemá žádný kožich.

Muži jsou zkrátka chudáci. Jak to vlastně s námi můžou vydržet? Svému tchánovi jsem před časem, když si stěžoval, jak je někdy těžký život s ženou, navrhla, ať to zkusí s veverkou. Je roztomilá, sbírá si sama k jídlu oříšky a občas jen tak trochu pískne. A to kdo ví jestli, nikdy jsem žádnou veverku písknout neslyšela. Snad jen ty blechy...

Asi to nevyřešíme. Jestli jsme megery a oni chudáčci. Ještě, že to za nás pěkně shrnul romantický básník a spisovatel Alfred de Musset ve hře S láskou nejsou žádné žerty. Napsal, muži jsou lháři, nestálí, žvaniví, pokrytečtí, pyšní a zbabělí, nafoukaní a smyslní. Ženy jsou nevěrné, marnivé, lstivé, zvědavé a zkažené. Existuje však jediná věc, svatá a vznešená, spojení těchto dvou nedokonalých a strašných bytostí.  

napsáno (s láskou k mužům) pro květnovou Marianne