Jestli bude nemocná, ty kreténe, zabiju tě

Má známá trestá svého muže tím, že s ním nemluví. Znáte to možná, takové to dusno a věty sekané jako nožičky zavražděného vepře. Prásk. Večeři máš v lednici. Obličej, s prominutím spíš ksicht, jako nažraný sysel. Prásk. A vyžehlený trenky v šuplíku. Prásk. Ksicht.

Trest za to, že jel v sobotu na golf, když ona si přála do nákupního centra. Že nechtěl na víkend ke tchyni, že přišel domů nad ránem a zpíval .. jen pro ten dnešní den … a tak dále a tak dále.

Má známá mi připomíná nafukovací balónek. Takový ten s trubičkou, co prodávají na pouti. A její muž funguje jako pusa, která ho nafukuje. Pfúúú, když se mihne poblíž. Balónek se zvětší do velikosti fotbalového míče. Když je pryč, balónek splaskne. Je veselá, upovídaná. Pohodářka.

Někdy nemluví i on. To pak připomínají gymnastické míče. Ty velké, co je na nich moderní dělat sedy lehy a všelijaké ty nesmyslné cviky a těhotné si tu ulevují od velkých břich.

Koulejí se po pokoji a když do sebe narazí, odskočí metry daleko.

Onehdy jsem se jí ptala, hele, jak to můžeš vydržet, když spolu pořád nemluvíte?

Je nemožnej … tsss.

Na to nešlo nic říct, rozhodně jsem se nechtěla pouštět do analýzy, kdo je a není „nemožnej“. Jen jsem zkrátka chtěla vědět, jak se žije trvale nafouknutým…

A ještě dodala, lepší, než kdybysme na sebe řvali, ne?

No … Možná …

Vzpomněla jsem si na jeden zimní den na horách. Z auta na parkovišti vystoupila rodina. Máma, táta dítě. Holčička asi pětiletá.

Trochu Homolkovi. Táta hubený jako pastelka, žena koulařka.

Dřív, než jsem je viděla, jsem je slyšela. Tedy koulařku.

Takový hnusný debilní počasí a ty nás sem táhneš. A já jak kretén, jedu.

Bylo krásně. Na zemi prašan a z oblohy vypadla z mraků pod sluncem sem tam nějaká vločka.

Nemel furt a pojď už, tahal z kufru jedny dlouhé a jedny dětské lyže.

Divila jsem se, jak může mít tak drobný mužík, tak drsný hlas.

Do pr… Jsem málem upadla. Ty jsi takovej kretén …

Vyprskla jsem smíchy. I když to vlastně k smíchu vůbec nebylo.

Na sjezdovce jsem je potkala znovu.

Holčička řvala jako protržená. Sněžilo už hustě a ona jezdila, spíš se tak nějak z kopce lámala, bez lyžařských brýlí. Kdo by neřval …

Koulařka s ní cloumala, až jí poskakovala na hlavě čepice, a taky ječela. Ne na ní, na otce pastelku.

Jestli bude nemocná, ty kreténe, jestli bude nemocná, tak tě fakt už zabiju. Podívej se na ni, no podívej, holka je celá uřvaná … Je jí zima a mně je taky zima. Co ty seš za debila.

A ty seš debilní kráva, zaútočil pastelka. Prosím tě, dyť jí nic neni.

Nenašla jsem v sobě tolik statečnosti, abych špitla, zkuste jí dát brýle, brečí, protože jí bolí oči a nevidí. Prostě jsem se bála, že mi jednu ubalí. Koulařka i pastelka. Tak jsem jen zbaběle sledovala, jak táhnou řvoucí holčičku zpátky k parkovišti …

No nevím, jestli je lepší mlčet a nafukovat se, nebo řičet a nadávat. Obojí, myslím, vyrábí jen další nafukovací a řvoucí potomky, co budou mít další potomky. Nafukovací a řvoucí.

Nechci být za moudrou, i já si už v životě vyzkoušela, jaké to je být balonem velkým jako montgolfiéra a Sirénou taky.

Jenže čím jsem starší, tím víc mi dochází, že nejlepší je – i ve chvílích, kdy má krev sto stupňů - prostě mluvit.

Prostě jen normálně mluvit.