Jak voní láska

Vůně je jako kámen, co spadne na dno potoka. Zůstane ve vodě, dokud ta nevyschne. Zapadne, zabydlí se a občas převalí a z písku na dně se kousek ukáže. Taky mám pár takových kamenů.

Vůně mateřídoušky. Píšu o ní pořád. Protože ji mám ze všech kytek, bylin, chcete-li, nejradši. Sbírala ji má prababička a sušila na půdě plné sena. Ležely jsme se sestřenicí v síťové houpačce pod střechou, povídaly o tom, o čem malé holky povídají a nosy jí měly plné. A toho sena taky. Pak z ní prababička vařila čaj a ten voněl po medu. A chutnal sladce i bez něj.

Vůně čerstvě nadojeného mlíka. Voní úplně jinak než mrtvé v krabicích. Dělala se na něm pěna. Stejnou jsem viděla jen na jahodových koktejlech v pražské Koruně o mnoho let později. Jako by byla z papíru, praskala, když se jí dotkla pusa. A i chutnalo jinak. Možná taky po mateřídoušce.

Vůně koně. Kdy jsem ho čistila, položila jsem si občas hlavu na krk a prsty zabořila do hřívy. Byla to kobyla a byla hodná, nechala mě to dělat. Voněla po svobodě.

Vůně hořících kamen. Kámen, který se vlní pod hladinou.  

Vůně sněhu, který rozpouští sluníčko. Mé afrodisiakum.

Vůně mé dcery. Nejhezčí. Voní po lásce.