Jak jsem byla nemocná

  Skolila mě viroza. Devětatřicet na teploměru, hodně špatně mi bylo. Znáte to, vlastně vás nic moc nebolí, jen se cítíte mizerně. Lehla jsem do postele, zabalila krk, uvařila čaj a potila se. Žádná tableta na teplotu, žádný horký nápoj, co uleví od bolesti a kdo ví od čeho. Možná si teď poklepete na čelo, proč že píšu o věci jasné jak moře u Splitu. Každý přeci ví, co dělat při nemoci. Jestli ano, jestli to skutečně každý ví, tak proč pořád víc utrácíme za léky? Proč se snažíme pomáhat tělu, které vlastně o naši pomoc nestojí? Protože my se mu nesnažíme pomáhat, snažíme se ho oblbnout. Vytloukáme čerta ďáblem. Nebo jak se to ještě říká, čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. 

Píšu o viroze, aby bylo jasno hned na začátku, ne o angíně, zápalu plic nebo rakovině a jim podobných. O viroze, která i několikrát od podzima do jara přepadne většinu lidí. Hodně z té většiny udělá to samé, jakmile se začne cítit trochu blbě, spolkne prášek, paralen, panadol, modafen, ibalgin, výběr je obrovský. Co jiného taky dělat, vždyť tohle doporučují i v televizi! Je vám špatně? Bolí vás hlava, máte ucpaný nos, kašlete, chrchláte, horečkou vrávoráte? Slupněte piluli a vyražte mezi lidi, budete jako rybky. A přesně to uděláme. Do práce, na koncert, do hospody, přesně jak velí reklama. Na chvíli oklameme tělo, získáme iluzi zdraví a vlastní výjimečnosti (na mě si nějaká nemoc nepřijde!). A taky vyrobíme mnoho nových zákazníků lékaren, kteří si taky přijdou pro paralen, panadol a spol., protože měli tu smůlu a potkali nás na naší cestě zdravého nemocného. Ale to je na jiný blog.

Myslíme si totiž, že všechno přechytračíme. I sebe sama. Tělo na nás zoufale volá, vždyť je ti blbě, tak si lehni, ne? Cloumá s námi, vlez pod peřinu a nech to na mně, mám dost síly a svých vlastních "léků", abych tě uzdravilo. A my? Odsekneme jako nevycválanej spratek.. tss, ale jak dlouho ti to bude trvat, to myslíš, že mám jako čas čekat, a navíc je mi zle a to se mi vůbec nelíbí. Proč by mi vlastně mělo bejt zle? Protože jinak bys sis nelehnul a nenechal mě konat, hlesne jen bezradně tělo. A my ho konat nenecháme. Horečku, která se s viry a bacily dokáže vypořádat líp než Legolas se skřety, tabletou zaženeme pod 37 (řečeno s JC a to už se přeci dá vydržet), bolesti taky přebijeme i v nose nám odlehne. Na šest hodin? A pak další tableta? Tělo se může jít se svým samoléčením vycpat. A nám je pořád hůř.

Přesně tohle jsem udělala loni o Vánocích. Na Štědrý den jsem se probudila s bolestí v krku, přeci nebudu nemocná? Lup paralen. Trochu jsem se zmátořila i na hory jela. Bylo z toho třínedělní chrchlání a ani nevím jak dlouhá únava. Teď ne, teď jsem lehla, léky zamkla do skříně a poprosila svoje tělo ohřáté na devětatřicet, rozklepané zimou pod třemi dekami, jestli by tedy nekonalo... To bylo včera. Dnes odpočívám, nemám teplotu a je mi docela dobře. A čekám, až dostanu zprávu, tak už se přestaň válet a vylez z postele. Hotovo.