Na šest set tisíc lidí v Česku pravidelně zobe antidepresiva. Dalším desítkám tisíc se válejí po kabelkách a šuplících „antiúzkostliva“, neuroly, lexauriny a spol. Omlouvá se to dobou, žijeme prý ve stresu, ve zrychleném čase, kde se musí pracovat víc, aby se vlastnilo víc, vylézt výš, vyskočit výš, dosáhnout výš a vypadat nej. Vyrobit supervýkonnou superbezchybnou bytost. Jen ta má totiž šanci, říká se, a proto ta kvanta chemie.
A já na to říkám, houby s voctem. Protože tohle je A, a kde je A, nemělo by chybět ani B až Zet.
Naši předci taky měli stres. A vůbec ne malý. Občas neměli co jíst například. Občas je někdo fláknul potěhem přes záda. Domy jim vypalovaly armády nájezdníků a občas jim někdo znásilnil ženu. Kosily je nemoci. Zdá se neuvěřitelné, že v první třetině dvacátého století nedosahoval průměrný věk ani třicítky. Občas nebyla práce, občas nebylo dobré bydlení, občas nebylo dobré vůbec nic. A nezobali.
Slyším první, úplně správný argument, nebylo přeci CO zobat. Jistě. Ale kdyby bylo? Troufám si tvrdit, stejně by se tolik nezobalo.
Nebylo totiž mnoho času se v sobě nimrat. Když musíte obstarat dětem kus chleba, dojít do lesa, aby bylo čím zatopit, pak do úmoru tlouct sekerou do tvrdého špalku, stát dvanáct i víc hodin u ohlupujícího stroje a pobrat za to pár krejcarů, chcete přijít domů a spát. Případně se pomilovat a spát. Duše instinktivně velí, nepitvej, jinak se pomátneš. Mimochodem víte, že dnes existují mezi psychiatry tací, kteří mají za to, že žádné duševní nemoci neexistují? „Bláznivé“ chování, na které vypisují lékaři diagnózy, je prý jen zoufalá snaha organismu přizpůsobit se podmínkách, ve kterých by se jinak nedalo žít...
Když už nějaký splín přišel, rozhodně se s ním neběželo k doktorovi. Co by s ním taky dělal? Přiložil pijavice? Zavřel do klece? Šlo se vykecat třeba tam, kde se zrovna dralo peří, nebo do hospody, nebo do kuchyně. Mnoho lidí, mnoho problémů, mnoho návodů na jejich řešení. Úlevné sdílení bolesti.
My z toho často nic neděláme. Nimráme se a s gustem. V sobě nejvíc. Mačkáme si duši do krychličky. Ohlazujeme jí hrany, znovu je hrotíme. Jako by byla z vosku. Naučili jsme se v dnešní superkorektní společnosti neubližovat. Nikoho nepřetáhneme klackem po hlavě, nekopneme do zadku, nekřikneme hej, víš, že seš pěknej hajzl. Jsme asertivní, shovívaví, tolerantní. Bereme ohled na všechno a všechny, kromě svojí duše. Ta to schytává, za všechno a za všechny.
Žijeme proti sobě. Žijeme jiné životy. Životy těch druhých. A oni zase ty naše. Začarovaný kruh. Čí je to vlastně život? Oblékáme se jako oni, leháme na stejném nábytku, jezdíme na stejné dovolené, pijeme stejné víno a jíme stejné jídlo, nakupujeme ve stejných supermarketech. Žijeme si vzájemně své životy, které nás občas zoufale nebaví a vzájemně se ujišťujeme, kdybych já mohl, udělal bych všechno úplně jinak... A druhý den zase sáhneme po předloze, duše si pomalu zvyká, že je vosková. Když moc měkne a bortí se, vyztužíme ji pilulkou. Aspoň na chvíli podrží stěnu.
Vždycky se budou rodit lidi s nemocnou, nebo spíš jinou, předlohám se vzpírající duší, která možná pilulku potřebuje (a možná taky ne). Bylo to tak od věků. Šest set tisíc jich ale nebude.
