Supermatky útočí

Podle průzkumu provedeného mezi americkými matkami, osmdesát procent z nich raději uklízí než by si hrálo se svými dětmi. Může být něco lepšího, než stavět z lega policejní stanici a pochodovat s bárbínami po gauči? Může.  

Hrát si s dětmi je paráda. Vždyť jsme se přeci všechny těšily, že budeme šít šatičky pro panenky, houkat jako sanitka nebo jukat ze schovávačky ve skříni. Tak v čem je problém? V tom, že nám, ještě když jsme byly bezdětné, nedošla zásadní věc. Děti si chtějí hrát často, my jen někdy, když nic zrovna nic nemusíme, nejsme unavené, nechceme se dívat na televizi, číst si, spát a tak podobně. No a v čem je tedy problém, musím zopakovat otázku. Proč jen neříct jako každá normální matka, víš, co Pepíku, postav si autodráhu a ty Mařko, vystřihni si princeznu, já si jdu zdřímnout (uvařit kafe, číst). Jenže jsme ještě normální matky? Nejsme. Jsme, anebo chceme být supermatky, takové, o jakých se píše v knížkách určených supermatkám. Úkolem supermatek je rozvíjet talent, schopnosti, znalosti našich maličkých téměř do bezvědomí. Rozuměj, věnovat se jim a hrát si s nimi nepřetržitě dvanáct hodin denně a zbylých dvanáct jim do podvědomí při spánku předčítat úryvky z Kanta. Občas si vzpomenu na scénu z filmu Baby boom. Diane Keaton v něm zdědila po mrtvých příbuzných batolecí holčičku. Ona manažerka, kariéristická tygřice, seděla poprvé v životě u pískoviště a dala se do řeči se supermatkami. Vy jste ještě nezapsala dceru na kurz, který rozvíjí duševní schopnosti? Kroutily nechápavě hlavou, ale to se nedostane do té správné školky a školy. Tak malou nebožačku do kurzu přihlásila. Na podlaze sedělo mnoho batolat, rodiče jim ukazovali v rychlém sledu obrázky a komentovali je zhruba takhle, to je známý autor, to je známá stavba, známá situace... děti si strkaly prsty pusy a koukaly, kde co lítá. Směšné...

Jiný výzkum, tentokrát psychologický, říká něco, co by se nám mohlo hodit do krámu. Úplně stačí, když se budeme svým dětem věnovat hodinu denně. Ale čistou, bez odbíhání k mailu, telefonování, míchání omáčky a klábosení se sousedkou. Budeme jim vyprávět pohádky, skládat stavebnici, hrát divadlo s dvěma vařečkami převlečenými za Jeníčka a Mařenku nebo si s nimi jen povídat. Po hodině padla. Hraj si sám drahý, máma má teď svoji práci a zábavu.

Jenže tahle doba je orientovaná na výkon. Chceme vylézt výš, doskočit dál, zaběhnout rychleji, vyrobit a vydělat víc. Do vítězných tabulek jsme zahrnuli i své děti. Budou nejlepší, protože my přeci dokážeme, aby byli. Budeme se jim prostě věnovat nejvíc!

Došlo mi, jak se možná velmi mýlíme, když jsem měla před časem na jedné dovolené možnost pozorovat jednu supermatku, všech supermatek vedoucí, v akci. Jen se vzbudila, už si s dětmi hrála a vychovávala. Namazala vtipnou snídani, chleba s očima z okurky a pusou z mrkve. Dopoledne navlékala korálky, vyráběla náušnice a při tom zpívala písně Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka. Po obědě se převlékla za čarodějnici a postavila dětem opičí dráhu, navečer při malování keramiky vyprávěla poučné příběhy. Večer nutila do společenských her i dospělé, kteří chtěli pít, zahnat mrňouse do postele a mít sex. Po třech dnech lezla na nervy všem. I dětem. Mami, mohly bychom si chvíli zalézt do pokoje a jen si tak ležet? I ony v tu chvíli pochopily, že opravdu existuje něco ještě lepšího, než stavět z lega policejní stanici a pochodovat s bárbínami po gauči. Hrát si přesně ve chvíli, kdy to skutečně chci. S ryzí dětskou radostí, ať jsem dítě nebo rodič.   

psáno pro Marianne Family