Ať mě feministky třeba snědí

V neděli ráno jsem se v noční košili s očima zalepenýma ploužila okolo televize. Hřiště 7 dávali. A dostala takový vztek, že jsem pak kvůli němu málem nenabrala benzín.

Hřiště 7 to je pro děti něco jako hlavní večerní program pro dospělé. Nějaká ta pohádka, písnička, pitvořící se (plyšové) figury a povídání. No, a právě to povídání mě rozčílilo.

Přes obrazovku a ospalky jsem uviděla nápis Gender. Koukla jsem na budík. No, jo fakt něco po osmé… Gender.

Ve studiu seděly děti. Vypadaly sympaticky. Před nimi u nástěnky ženská. Nevypadala sympaticky.

Rozdělte povolání, které spíš vykonávají muži a ženy, zaskřehotala. Děti rozdělily.

No, proč jste je takhle rozdělily? Proč muži jezdí s náklaďákem, vedou továrny a ženy učí nebo vaří ve školní jídelně? No? No?!  Děti odpovídaly upřímně, bezelstně a chytře. Mluvily o tradicích, o tom, že je některá práce těžká, jiná vyžaduje trpělivost. Až žena zaskřehotala, že to takhle přeci není správně. Že ne děti, že ne, že ne? Jako umanuté dítě … A jak by to tedy mělo být, no? No?!

Až jeden sympatický kluk řekl, a vždyť je to přeci jedno, co kdo dělá, ne?

Chtělo se mi zařvat. Svatá pravda! Jdi už do háje, ty ochránkyně rovných příležitostí.

Ženská polkla, zakoulela očima a vyložila si to přesně tak, jak vyložit chtěla.

Ano, ano, máš pravdu chlapče. Práce se skutečně nedělí na mužskou a ženskou.

No, nedělí. Můj táta říká, s prominutím, to by němej neřek, kdybys mu ústa rozbil.

Protože některé věci fungují, ať si feministky strkají nohy za krk a dělají u toho stojku a šovinisti jim k tomu tleskají ušima. Si myslím.

Některým ženám se prostě líbí být učitelkami, kadeřnicemi,  kuchařkami, majitelkami kosmetických salónů. A některým chlapům se zas líbí řídit kamion, jezdit s vysokozdvižným vozíkem nebo provozovat lyžařskou školu. Stejně jako některé ženy rády rozhodují v továrně na soustruhy a někteří muži navrhují plavky. Tak to je. Tak proč prskat nad tím, že jedněch je víc a druhých míň, měřit zastoupení pohlaví v jednotlivých profesích a kreslit o tom grafy.

Vím, vím .., ženám, které se berou o rovné příležitosti, vadí, že málo (nás) vede, řídí, šéfuje zkrátka. Protože jaksi s dítětem to moc nejde. A když si dáte pauza, kdejaký (chlap) vás přeskočí. 

Jenže já mám prostě s těmihle výkřiky problém.

Myslím si, že je fajn, že ženy rodí děti, když chtějí, a starají se o ně. A taky si myslím, že když chtějí, nemusí rodit děti a starat se o ně. A můžou dělat něco jiného. Anebo to dělat obojí, když chtějí.   

Mám šéfovou-ženu. Mám nadšéfovou-ženu. I já jsem byla svého času šéfová, byť maličkatého oddělení. A pak jsem dostala nabídku být šéfová většího oddělení. Jenže jsem řekla, děkuju, nechci. Mimo jiné i proto, že jsem věděla, že se moje tělo právě v tu chvíli dělí na dvě. Ale mohla jsem volit i jinak. Být třeba ještě čtyři dny před porodem v práci, stejně jsem byla, a  měsíc po něm se tam zase s chůvou vrátit.

Možnost volby totiž existuje. 

Navzdory statistikám.

Gender ženská mě tím svým skřehotáním tak rozhodila, že jsem o hodinu později u benzinky nedokázala otevřít nádrž. Dělám to už léta a docela mi to jde… Obsluha, muž to byl, mi radil. Do háje, neraďte mi, já to umím. To máš za to, že špatně smýšlíš o feministkách, smála jsem se pak. 

Protože já o nich totiž opravdu nesmýšlím vždycky úplně dobře.

Mám prostě zato, že možnost volby zkrátka existuje, stejně jako existují ženy a muži a rozdíly mezi nimi.

A jestli někdo někdy možnost volit nemá, pak jsou to podle mého muži.